Téma smrti nebývá zpravidla veselé. Ani následující řádky veselé nejsou. Ale smrt je nedílnou součástí života a nevyhýbá se samozřejmě ani specifickému prostředí sociálních služeb.
KDE KONČÍ MRTVÍ?
Víte, kde skončí ostatky člověka, který nemá rodinu a žil a zemřel v pobytové službě? Často jsou ostatky v podobě popela uloženy v kolumbáriu. Nikde žádné jméno, nikde žádná svíčka. Jakási předepsaná neosobní pieta. Je to vůbec pieta?Kdysi jsem se tuto praxi rozhodla se svými kolegy v Domově Sulická změnit.Našla jsem sponzory. Domluvila se, kde bych našla v Praze na bezbariérovém hřbitově volné místo na hrob a pustili jsme se do toho. Plán zněl jasně. Zajistit důstojné místo pro ukládání ostatků klientů, kteří nemají rodinu. Rodina a blízcí jsme byli pro klienta my.S trochou peripetií se to před pár lety povedlo. povedlo, a to již před pár lety.
PYTEL VS RAKEV
Je pro nás běžné a normální být s klientem až do konce jeho dnů. A když ta chvíle nastane, vždycky ukládáme tělo do rakve. Možná vám to přijde jako zbytečná poznámka, ale ono to zase tak běžné není. Stávalo, že když přijela pohřební služba, její zaměstnanci nabídli pytel. Vždyť o co jde? Je to „ústav“, tak k čemu ty cavyky, vždyť je to jedno. U nás to prostě jedno není a nebude. Máme vlastní rituál loučení, kdy se sejdeme, vzpomínáme, promítáme fotky, myslíme na to dobré, co jsme s klientem prožili a jak si ho budeme pamatovat. Každého zemřelého klienta zapíšeme do knihy života.Po zpopelnění může dojít k uložení do našeho hrobu.
Jak jsem už napsala, máme vlastní hrob s náhrobkem a nápisem Domov Sulická. Každý klient, který je do hrobu uložen zde má své jméno.Ostatky do hrobu ukládáme také společně. Člověk přichází na svět s velkou radostí, pompou a oslavou. Když jeho život končí, často je sám, protože sám fakticky je a nikoho nezajímá co bude s ostatky po smrti. V Domově Sulická to takhle nefunguje, máme to prostě nastaveno jinak.
ODPOČÍVEJ V POKOJI
Ne všude to takhle funguje a je to podle mě škoda. Jsem si jistá, že to svědčí o úrovni jednotlivých sociálních služeb. Ne, určitě to není téma na změnu zákonů. Tohle je na změnu myšlení lidí v sociálních službách a je třeba o tom jen mluvit, aby ta změna myšlení mohla proběhnout rychleji. Dokud je člověk zticha, tak zpravidla nezmění vůbec nic.
Tento blog jsem napsala ve velké emoci. Před pár dny jsme uložili do hrobu klienta, který byl velkou postavou našeho Domova Sulická. Neměl rodinu a dříve by skončil někde společně s ostatními lidmi, kteří nikoho nemají a nikoho nezajímají.Každý klient pro nás hodně znamená a smrtí to nekončí. Máme společné vzpomínky, prožili jsme společně kus života. Viděli jsme se takřka každý den v radostech i starostech. Možná to není úplně profesionální zpověď, ale klienti a zaměstnanci jsou u nás jedna rodina.
A tak mě napadlo, že právě tyto řádky a vzpomínka na našeho klienta mohla třeba někoho v tom myšlení posunout. Vím, že se mnohé sociální služby chovají jako my a není to tak zase tak těžké nezapomínat na své klienty ani po smrti.
