Už pár měsíců vedu kromě domova pro osoby se zdravotním postižením i domov pro seniory. Největší rozdíl? Tlak na ubytování. A předesílám, je to trochu smutné téma.
Ten rozdíl je vlastně propastný. Příkladem mohou být zájemci o naše služby. Osoby se zdravotním postižením mají zájem o službu ve chvíli, kdy „fungování“ doma už jednoduše nelze zvládnout. Ať už jde o zhoršení zdravotního stavu, pohyblivosti nebo se pečující rodina vyčerpala finančně i mentálně. Asistenční služba v daném případě už nedostačuje. To se prostě stává. V našem případě jde o žádosti v jednotkách měsíčně.
Domov pro seniory, to je řádově jiná záležitost. O ubytování žádají desítky lidí za měsíc. Kvalitní zdravotní péče prostě přináší mimo jiné dlouhověkost, nikoliv však život v plné síle a zdraví, tedy tlak na domovy pro seniory je enormní a jen tak nepoleví. O ubytování žádají zpravidla lidé, kterým jíž nepomůže rodina vzhledem k vysokému věku, a dokonce nepomůže ani terénní služba. Není jí totiž dostatek. Přicházíme na řadu my, sociální služba pobytová. Ve většině případů jsou domovy pro seniory obsazené. Čekací doba je dlouhá a realita tvrdá. Někdo zemře, někdo přijde…. Mnozí se přijetí nedočkají.Chcete pomoci každému? Zapomeňte! A přitom důvody v žádostech o přijetí často chytí za srdce.„Už senezvládnu o sebe postarat, zapomínám si vzít léky, často padám,“ to je běžně psaný důvod v žádostech.
U lidí ve vysokém věku je tu však velmi často ještě jeden důvod, ze kterého mrazí daleko víc.
„Jsem sám, s nikým nemluvím, už se mi nechce žít. Ve vašem domově si najdu třeba přátele, budu s někým mluvit.“
Tak tohle je téma, o kterém se moc nemluví. Jsme připraveni na to, že člověk prostě nechce být sám? Jsme připraveni na to, že samota je také důvod k přijetí?Terénní pracovník má čas velmi „našponovaný.“ Ne každý člověk chce chodit do ambulantních služeb nebo do klubu pro seniory. Někdo se prostě zavře doma a je mu smutno. I na smutek se umírá a myslím, že je i tohle velké téma k debatě.Jsme zaměstnaní, všichni toho máme moc. Všimli jste si toho, že se méně navštěvujeme, málo spolu mluvíme, zavřeli jsme se do sociálních sítí?Máme čas mluvit se svými blízkými? Máme čas mluvit se svými rodiči, kteří jsou již ve vysokém věku? Nejsou náhodou prostě sami, protože prostě nemáme čas? Víme, kdo je náš soused?
Co můžeme udělat proto, abychom neumírali na samotu? Pobytová služba nemá být řešení.
