Je nesvéprávný, jak je možné, že chodí venku sám? Jak je možné, že si náš syn nakupuje sám, to jsem nedovolil! Víte o tom, že můj syn je „mentál“ na úrovni desíti let? Co od něho chcete, jaké posilování kompetencí?
Někdy se až pobavím u naštvaných komentářů lidí, kteří se rozhořčeně podivují, jak je možné, že ve 21. století ještě existují tmáři, kteří neuznávají xy pohlaví, nepodporují xy menšin či jsou schopni označit Afričana za černocha. Kdyby tak věděli, co pravidelně slýchám já o našich klientech. A to dokonce od jejich blízkých.
Jak jeho názor?
„Jsem opatrovník! Já rozhoduji o svém potomkovi a nikdo jiný. On neumí posoudit, on neví, on nerozlišuje, neví, co je pro něj nejlepší…“
Z praxe to znám jinak. Ano, je mnoho klientů, kteří se neumí vyjádřit a žijí ve „svém světě“. Komunikují sporadicky a občas dají najevo svoji libost, či nelibost. Je však mnoho, dokonce většina, klientů, kteří si dokážou říct co chtějí a jaká mají přání. Jestli právě chtějí jet domů na víkend nebo s přáteli vyjet třeba k rybníku. Umějí zacházet s mobilními telefony, vyznají se v sociálních sítích, občas lépe než já a žijí svůj plnohodnotný život. Porovnávat život jednotlivce mně nenáleží, ale přála bych si, aby jeden druhému zasahoval do života co nejméně. Spíše bych řekla, že opatrovník nemá rozhodovat, ale zcela v dobrém provázet životem a pomáhat v nesnázích. Řešit otázky, kde je opatrovaný omezen na svém právu, nikoli řídit běh jeho života.
Nesvéprávnost neexistuje
Hodně se to obecně vžilo. Ale soud nerozhoduje o zbavení svéprávnosti „sakum prásk“. Soud stanovuje rozsah omezených práv. Ovšem řada opatrovníků se s tím nějak nedokázala vyrovnat a sžít. Bude to běh ještě na dlouhou trať. Na druhé straně, řadě z nich vlastně nikdo nikdy pořádně nevysvětlil, co to omezení práv vlastně znamená. Dokonce jsme se snažili o vzdělávací semináře pro opatrovníky. Za necelých osm let, co vedu Domov Sulická jsme se hodně posunuli dopředu. Například kapesné opravdu dostává klient a nikdo mu nezasahuje do toho, zač své peníze utratí nebo zda si část peněz ušetří. Třeba na to, že si zajde do vysněné kavárny nebo ke kadeřníkovi na moderní přeliv. V minulosti mnoho opatrovníků mělo tendenci kapesné zabavovat, řešit za co bylo utraceno, nebo dokonce jak je možné, že byl v kavárně. „To jsem nedovolil! Pustili jste ho bez dozoru a o tom rozhoduji já.“
Přitom právě svobodná vůle je nezbytnou součástí práce v domově našeho typu. Každému z nás se může stát, že bude kvůli zdravotnímu problému omezen na svých právech, stačí aby kohokoliv z nás dlouho resuscitovali, trvalé následky po mozkové příhodě, úraz hlavy... Každý z nás by si měl umět představit, jak by mu bylo v kůži toho druhého, o kterém chce rozhodovat, kterého soudí. A to platí vlastně pro všechny situace. Nejen pro klienty s mentálním postižením a jejich opatrovníky.
