Invalidní „věc“

Jsme téměř denně přesvědčováni, v jaké báječné době a společnosti žijeme. Jak se máme nejlépe v historii a společně určitě skvěle zvládneme i ten zatracený koronavirus, aniž bychom nějak významně strádali.

Ministryně práce a sociálních věcí paní Maláčová dokonce ani ve stínu půl biliónového schodku rozpočtu nepřestává vymýšlet, kde by rozdala o nějakou tu miliardu navíc. Tu návrh na náhradní výživné. Vedle zase změna financování sociálních služeb. Z mého pohledu rozhazování zleva doprava. Ale přísně vzato, nic osobního proti paní ministryni. Asi to má v popisu stranické práce a agendu sociálních věcí považuje za starostlivého strýčka, který rád dá na přilepšenou i tam, kde to vůbec není potřeba, či dokonce kontraproduktivní.

POD SVÍCNEM 

Než začneme rozhazovat další peníze v rámci balíku takzvaných sociálních věcí, byla bych pro, abych si udělali malou revizi a stanovili si v této oblasti priority. Nebo možná ještě lépe definovali si konečně, co si jako společnost máme pod sociální věci a sociální podporu obecně zařadit. Jako člověk dlouhodobě pracující v sociálních službách bych si dovolila navrhnout, že základním kritériem pro sociální pomoc by měl být člověk, který se z nějakého důvodu nedokáže objektivně postarat sám o sebe. S tím asi bude málokdo schopen polemizovat. A když už máme definici, tak se pojďme podívat na jednu konkrétní skupinu lidí, jak se mají v našem štědrém sociálním systému skvěle. Je to přitom skupina lidí, u které nelze mít nejmenších pochyb, že se o sebe, ne vlastní vinou, nedokáží postarat! A přeci na ně stát zhusta kašle. Jak se říká, pod svícnem bývá tma.

ZKOUŠKA Z DOSPĚLOSTI

Vyspělá společnost se bezpochyby pozná podle toho, jak se dokáže postarat o ty, kteří nemají tolik štěstí, aby se postarali sami o sebe. Proto se i v našem Domově Sulická staráme o děti, které „dostaly“ do vínku mentální postižení, často v kombinaci s vážnou tělesnou vadou. Příběh jednoho dítěte, říkejme mu třeba Petr, bych ráda stručně přiblížila.

Petr byl od dětství v pobytové službě. V takových případech jde úhrada této služby za státem, případně částečně za rodinou ve formě stravného. Petr žije se zdravotním postižením od dětství a při dovršení 18 roku života má nárok na invalidní důchod. Z toho pak nadále hradí mimo jiné pobyt a stravné v příslušné pobytové službě. Petr patří k těm, kteří si sami neudělají vůbec nic a není nutné to nějak detailně rozepisovat. Přiznání důchodu by tedy měla být formální záležitost. Jenže to právě v praxi pořádně velký oříšek k rozlousknutí.

ZLATÝ KOCOURKOV

Opatrovník „našeho“ Petra požádal o přiznání invalidního důchodu 3 měsíce před dovršením dospělosti svého syna/opatrovance. Připomínám, že Petr žije s těžkým mentálním postižením, a je trvale upoután na invalidní vozík od narození. Není tedy pochyb o invaliditě, která se váže k dětství, nejde o neviditelné postižení, je uznán i příspěvek na péči ve čtvrtém stupni. Žádost byla podána loni v létě, zmínění tři měsíce před dovršením dospělosti… Invalidní důchod byl přiznán po ROCE! Nyní se čeká, až úřady důchod zpětně vyplatí. Česká správa sociálního zabezpečení má na výplatu další tři měsíce čas.

Kdyby toto byl ojedinělý případ, řekla bych si náhoda, stane se. Ale ona to náhoda rozhodně není. Podobných případů bych mohla popsat několik. Je to velký systémový problém, který se jen velmi těžko dává dohromady. Domov Sulická je velká pobytová služba a můžeme si dovolit rok sanovat pobyt jednoho, dvou klientů v podobné situaci. Ale malou pobytovou službu postaví podobná situace před neřešitelný problém.

CO S TÍM?

Zcela chápu problém „dát něco dohromady ve státní správě“. Co však nechápu, že NĚKDO státem pověřený rok zkoumá přiznání invalidity člověku, který je prokazatelně od dětství upoután na vozík a odkázán na pomoc druhých.

Co kdyby Petr byl opravdu v malé pobytové službě, která žije skutečně z měsíce na měsíc? Mohla by Petra taková služba dále držet po dobu delší než jeden rok? Mohla by to udělat i s výhledem na skutečnost, že vše bude doplaceno zpětně? Z praxe vím, že jen velmi těžko.

Uznání invalidního důchodu patří do působnosti České správy sociálního zabezpečení, konkrétně do oblasti posudkového lékařství. Problém řeší v podstatě každý ministr, a ještě se nikomu nepodařilo s tím pohnout (abych byla vůči paní ministryni Maláčové spravedlivá). Nicméně neměl by právě tento problém být prioritně vyřešen namísto nových a více či méně zbytečných výdajů v oblasti sociálních služeb? Přijde mi, že je to taková trochu invalidní věc v tom našem úžasném sociálním systému…