COVID nám vzal svobodu. Ale nevzdáme to

Ne, nechci psát o semknutí národa v těžké době, i když by to bylo hezké. Ani nechci prvoplánově povzbuzovat morálku lacinými větami o tom, jak je důležité se nevzdávat. 

Ráda bych se „jen“ podělila o zkušenost z jednoho relativně velkého pražského Domova pro osoby s mentálním či kombinovaným postižením. A jestli popis našeho bohužel už běžného COVIDového života přinese mezi řádky i nějaké povzbuzení či dobrý příklad, bude to bonus navíc.

HORŠÍ VARIANTA

Stejně jako všude jinde jsme před rokem vpluli do doby COVIDové bez varování a s minimální představou, co nás čeká. Ale protože naše práce je i o ochraně druhých, počítali jsme hned o začátku s horší variantou. Pamatuji si, jak jsme po nocích dávali dohromady Karanténní řád, jak jsme velmi rychle začali fungovat přes videokonference. Vymýšleli jsme, jak budeme s klienty trénovat nošení roušek nebo dezinfekci rukou. Jen pro pořádek dodávám, že naši klienti často nerozumí běžné řeči. Mnoho věcí připravujeme ve verzi alternativní a augmentativní komunikace, a to ještě u každého klienta individuálně podle toho, co zvládne. 

Život se nám změnil od základu. Klienti, kteří toho jsou schopni chodili do školy, do práce, na návštěvy ke kamarádům. Jezdili jsme na výlety, chodili na koncerty, do kina. Žili jsme jako mimořádně kontaktní a aktivní komunita. Jak se lidově říká, museli jsme šlápnout na brzdu za stovky na nulu.

NÁKAZA

První vlnu jsme přestáli, ale ve druhé si virus cestu našel. Byla to skutečná rána, ale zvládli jsme to. COVID nám paradoxně ukázal, že naše limity, jako týmu, jsou ještě mnohem dál, než jsme si dokázali představit. Jsme vyčerpaní, zaměstnanci i klienti. Ale poprali jsme se s tím vlastními silami také proto, protože jsme od počátku počítali s tou horší variantou. Zasáhlo nás to citelně, ale přeci jen jsme byli připraveni. 

A zvládli jsme, netvrdím, že snadno, i komunikaci s klienty. Samozřejmě ze začátku vůbec nechápali, co se děje. Trénování nošení roušek představovalo neskutečný problém. Vysvětlovali, proč nemůže přijít maminka, proč nemůže klient zajít ke kamarádovi, proč má asistent masku, ze které jde strach, to byly otázky, které se zpočátku zdály být klientům nevysvětlitelné. Naučili jsme to. Naučili jsme se komunikovat s rodinami přes videokonference. Dokonce už umíme takto zajít i na bohoslužbu.

SOUDRŽNOST

Pro všechny to je naprosto nová zkušenost, se kterou pochopitelně nutně přichází řada chyb, přešlapů či nedorozumění. Ani my jsme se jim zdaleka nevyhnuli. Čelili jsme jim relativně jednoduchým způsobem. Disciplínou a soudržností. A také rychlým poznáním, že se musíme spolehnout sami na sebe. Žádná vláda, žádní odborní poradci. Sami jsme museli přehodnotit životní hodnoty a spolehnout se jeden na druhého. Žádné „žabomyší“ války o to, kdo co měl udělat a neudělal. Trapné vládní hádky o dodavatele testů do škol nás neznechutí, i když by bylo tak snadné se nechat znechutit. Ale nemůžeme si to dovolit. Nechceme. COVID nám vzal svobodu, ale my to nevzdáme a za nějaký čas si ji vezmeme zpátky. Těšíme se na to.