...úředník, úřednice, úřad... aneb má averze vůči shnilosti

Sedím před kanceláří jakéhosi úřadu. Klepala jsem a po vyzvání vstoupila, byla jsem však odkázána počkat venku. Počkat na co? V kanceláři kromě tří úřednic nikdo jiný nebyl. Jsem ve vysokém stupni těhotenství a není mi dobře, cítím se jak vorvaň vyvrhnutý na břeh. V této věci jsem na onom úřadě potřetí (přičemž původní podání ztratili a po roce urgencí jsem byla požádána, abych je podala znovu), měli na vyřízení 30 dní, dnes je to třetí měsíc. Třikrát jsem dostala odpověď: „Tak se to asi někde zpozdilo, přijďte za týden... Ty hele Marcelko, koukalas včera na ordinaci...?“

Usedám na židli a poslouchám hlasy znějící zpoza dveří.

„Ty ale ten recept je fakt dobrej, to vyzkoušej, fakt vyzkoušej, Míra se olizoval ještě večer.“

„Jako holky, máte už nakoupený dárky? Já vůbec nevím, co budu kupovat!“

„No a Hani, mrkni na ty slevy, tady podívej. Ten leták je ze včerejška, mělas ho taky ve schránce ne?“

„Holky ukažte...!“

A nastalo pár vteřin ticha. Vztekle poklepávám prsty o rozkřápaný stolek a začínám zhluboka dýchat...

Státní úředníci. Mnozí neflexibilní, líní, neochotní a ráchající se v pocitu, že jsme tu my pro ně, nikoliv oni pro nás. Šílená hierarchie, kdy tupé arogantní slepice, které počítač vypínají vytažením ze zásuvky a klienty nechávají čekat, dokud si nevypijí svou osmnáctou kávu, velí o generaci mladším vzdělaným, šikovným a velmi přizpůsobivým podřízeným s takovou buzerací, že je to vážně na přeshubu.

Vedoucí útvarů, kteří odkráčí na 30 minutový oběd a vrací se s velkou pompou běžně po 1 a ¾ hodině, jejich práci mezi tím dělají podřízení a běda nestihnou-li současně i práci svou. Zůstanou po pracovní době, bez prémií a žádost o dovolenou mohou hodit do koše. Vrátí-li se některý z podřízených z oběda později než-li po vyměřené půl hodině, čeká jej černý puntík a na Mikuláše nedostane vánoční čokoládovou kolekci.

Zakrnělé vůdčí mozky, které se zuby nehty brání novému programu v PC (ač zjednoduší a zrychlí práci), neboť by se musely naučit zmáčknout obtloustlým ukazováčkem o tři čudlíky na klávesnici víc a co především - program má jiný design a to by zakrnělé mozky nepřežily.

Ptáte se čím to je? Proč starší nadřízená, která si neví rady s kde čím, nerozdýchá žádnou inovaci, dostává infarkt při riziku přidělení dalšího úkolu, odmítá pomoc mladších podřízených, které jsou schopny pracovat rychleji, lépe, efektivněji a obsloužit tak více klientů k jejich větší spokojenosti. Proč nezahodí svou hrdost a nenechají si poradit? Odpověď je jednoduchá. Teplé křeslo je teplé křeslo a abnormální šikovnost se i v státních institucích může ve vzácných případech potrestat povýšením. Obušky a karabáče tedy na ty šikovnější, umlčme je, než umlčí oni nás.

A když pak slyším, že nenávist a vzdorovitost vůči tomuto systému vygradovala v hromadnou akci osvícených pracovníků, kdy shlukují důkazy o neschopnosti a neloajálnosti nadřízených, žádná vypočítavost v tom není. Za svůj zlolajný čin mohou být důsledně rozděleni, přeřazeni a eliminováni od stejně smýšlejících a na stojatých vodách české byrokracie se nic nezmění.

Ekonomická krize, je ekonomická krize, ale chci pevně doufat, že práci ve státní instituci nebudu nikdy nucena dělat. Nechci podstoupit systémovou lobotomii, v jejíž důsledku bych mohla být zbavena pracovitosti, snahy o sebevzdělání a motivace být lepší a užitečnější.

A když pak narazím na usměvavou, šikovnou a rychlou úřednici, skoro bych jí donesla kytku a bonbonieru, aby věděla, že někdo její snahu ocení, protože v její peněžence se ctnostné vybočení z řady asi neprojeví. Jenže pak by to byl úplatek, ne? Tak nic, počkáme, až sama dozná faktu, že pomalu a neefektivně to bude mít jednodušší a za stejný peníz.