Proč nezávidím našim dětem

Sedím u večerního televizního zpravodajství a jsem znechucená směskou veskrze negativních informací, jež na mě  blikající krabice chrlí. Dnes a denně slýchám o nelichotivých tématech globálního oteplování, o ekonomické krizi, o klesajících zásobách ropy, děsí mě zmenšující se rozloha tropických pralesů a zvětšující se kniha ohrožených druhů zvířat. Na klíně mi právě usnula roční dcerka, hledím na ni a přemítám o přístupu lidstva „...po nás potopa...“.

Jednou z nejvyspělejších civilizací v historii lidstva byl Starověký Řím, Mayové, Arabská éra starověkých pyramid a jak podle neúprosného vzorce o plynutí věků následoval vždy záhy po jejich monstrózním vrcholu překotný pád. Jsme bezpochyby rovněž jednou z oněch nejvyspělejších, kde však máme my vepsán svůj pád? A hlavně kdy?

Snažím se vrátit v čase..., nikoliv na starém glóbusu, jenž mi v dětství svítil v pokojíku před spaním, ani na Wikipedii a jejích neuchopitelných zásobách informací, snažím se o to ve své hlavě, ve své zemi, ve svém městě, v jednom lidském životě. Čím to všechno začalo?

Když jsi byl jednou švec, byl jsi švec, šil jsi boty, uměl jsi to a byl jsi nepostradatelný. František od vedle zas vypaloval z hlíny nádobí, byl to mistr džbánů a hrníčků. Vojtěch odjinud byl kovář, vyráběl hospodářské náčiní, kul koně, vyráběl obruče. Vojtěchova Marie tkala přízi a šila šaty. Švec, hrnčíř, kovář a tkadlena si vystačili bohatě sami. Směňovali plody svého umu, na společných polích pěstovali brambory, na společných lukách pásli koně a krávy a vlastně jim celkem fajn dupali i ti králíci.

Pak přijel velký povoz, koňské spřežení kočíroval brunátný Jan. Jan přivezl velkou fůru dříví. A vezl taky petrolej. Zima na krku, mrazy v očekávání a dlouhé noci – krátké dny, jakbysmet. Inu seběhli se na něj naši robotníci a žádali si za své tovary jeho dříví. Zarazil se Jan: „Ševče! Co bych dělal s tolika páry bot? Chci něco jíst, v něčem se ohřát..., nesměním s tebou dříví na celou zimu za tvé boty, nabídni mi jiný tovar!“ Švec pokrčil rameny a odtáhl domů. Tutéž odpověď dostal i kovář, hrnčíř... Inu lamentovali, rukama lomili, až přišli na převratnou záležitost – bůh ví proč se jako na nejcennějším usnesli na zlatu. Zlato, stříbro a drahé kamení a od nerostů už to byl krůček k penězům. A Jan řekl, budiž peníz a byl peníz.

Tento fragment lidské civilizace přetrvává dodnes. Rozšířil se o cenné papíry, valuty, měnové trhy, drogy, zbraně, bílé maso, lidské orgány... Vlastně peníz tvoří už jen zlomek.

Jan by se dnes asi divil, místo fůry dříví a lampy petroleje by našel burzu cenných papírů, měnový fond a opatření centrálních bank. Nechápal by, co z toho dá jeho dětem najíst, napojí je, oblékne a zahřeje v krušných zimách.

Já to taky nechápu. Představte si, že vypadne nějaký článek ekonomického řetízkáče a rozpadne se celý kolotoč. Rusko zastavilo dodávky plynu a bylo zle – k čemu byla lidem dobrá investice do peněžních fondů, když neměli čím zatopit a na čem uvařit nemocnému „děcku“ čaj? Nedávno došlo k výpadku dodávky proudu v rozsáhlejší oblasti – to bylo veselo panečku! Sedím u internetového bankovnictví a mám poslední den na úhradu daní, taky musím zaplatit mobil, jinak mi ho odpojí a dnes splácím hypotéku, jak se zpozdím, úroky mě doženou. Blik, monitor zhasnul, rádio zmlklo a já zírala jak puk. Zaklela jsem. No nic alespoň vyžehlím, říkám si... a ouha, nevyžehlím. Dítě brečí, v mikrovlnce mám nachystáno mlíčko, ohřeju... eh neohřeju, ale máme přeci sporák! Nemáme, je elektrický. Nic, nevěš hlavu holka, pojď nakoupit – sakra, pokladny nejsou funkční, obchod něpremává. Elektřina přitekla za dva dny, ještě další dva a už by to byla velká psina.

A což takhle člověku, tvore nejrozumnější, až nám i ta ropička dojde?

Tisíce trajektů, kamionů a letadel převáží z kontinentu na kontinent královské zásoby jižních ovocí, elektroniky, textilu, potravin, léků a pitné vody. Lidé horentně migrují z jedné polokoule na druhou a den není žádná míra. Kdeže, aby na každém místě, kam jsi schopen dojít (dojet na kole či docválat na koni) byl švec, hrnčíř, tkadlena, kovář a dřevorubec, kdeže bys s nimi směňoval své tovary, když jsi IT administrátor a „proud neteče a nepoteče“. Kdeže ty a desetitisíce ostatních v tvém městě zaopatříte své rodiny, až vám zbudou jen ty nohy, ruce, hlava, rozum a srdce a obchodní regály budou svítit prázdnotou? Čím zaplatíš, až kreditní kartu nebude kde aktivovat, ač účet bude vrchovatě pln?