Nohavica kvačí do Itálie (všude jinde už byl)

Příští sobotu má být v italském San Remu v rámci Festivalu autorských písní udělena Jaromíru Nohavicovi cena Premio Tenco (mezi dříve oceněné patří například Leonard Cohen, Nick Cave, Bulat Okudžava).

Do nejfrekventovanějších komerčních médií tato informace zatím příliš nepronikla (a nevím, do jaké míry pronikne), nicméně mě tato skutečnost přiměla k zamyšlení. Leckteré z našich pěveckých hvězd točí CD, koncertují, vymetají muzikál za muzikálem, vystupují v mnohých soutěžních pořadech, v reality show, neukojitelně plní přední prostřední i zadní stránky bulvárních časopisů a stávají se ústředními tématy bulvárních televizních pořadů a... jako jo.  Asi to je součást jejich práce, asi to k tomu neodmyslitelně patří, ale musí to být hrozně vyčerpávající. Drápavá snaha vyšplhat a udržet se na vrcholu jak méďa Panda na bambusu, natáčet na sebe žhnoucí světla reflektorů, pálit si zornice blesky fotoaparátů, trávit dlouhé hodiny v rukou vizážistů. Uf.

A pak je tu jakýsi zrzavý chlápek z Ostravska, nikterak fešný, člověk o něm neslyší, jak je rok dlouhý a když náhodou slyší, tak jsou to nezáviděníhodné kauzy těžké ráže (která se v našich zeměpisných šířkách nezapomíná a neodpouští). Příliš se nezalamuje s koncertováním (jeho koncertní šňůry jsou spíš ojedinělým folkařským svátkem). Čas od času vydá CD a zbytek plácne na svůj web k volnému stažení. Sedí si doma, představuji si, že popíjí horký čaj v houpacím křesle, pokuřuje cigaretu, bolavá bedra mu zahřívá vrnící kocour a jen tak pro vlastní potěšení přebásňuje libreta Mozartových oper, které se pak jen tak mimochodem dostanou do Národního divadla v Ostravě. Dobrá – někde mezi tím zmizí v Anglii, Skotsku a USA, kde trošku zabrnká na kytaru, trošku zazpívá a trošku se pokochá tím širým světem, aby nezůstal jen u toho stárnoucího barda, který zná pouze Ostravskou pánev a naši maličkou vlast.

Vlastně pracuje asi hodně, ale ono to nemá tu patinu maskérského make-upu, nemá to tu křeč křenícího se xichtu ze všech časopisů, nemá to tu pompéznost halasných televizních show. Je to celé jakési tiché, skromné a řekla bych až bojácné. A pak ho člověk zahlédne při udělování ceny Anděl, jak plaše proklusává síní slávy a jindy tiše přebírá tu cenu za zpěváka dvacetiletí, tam cenu za nejprodávanější album.

A nakonec ho pozvou do Itálie. Já mu to ze srdce přeji, smekám před jeho umem a nadáním, ale jak tak chodím kolem těch umělých  xichtů titulních stran, říkám si, tolik lopoty, tolik lopoty a tak špatná úroda. Musí to být frustrující. A pojem – národní kulturní dědictví - nabývá nových rozměrů