Nevíte někdo, co je to prezident?

Kolíbám se v tramvaji spolu s ostatními spolukolébajícími, většina cestujících znuděně zívá, čtou okoukané reklamní letáky, pospávají zhrouceni ve svých sedačkách a v tomto stereotypu si užívá svůj svět sama pro sebe má dcera sedící v kočárku. Výská na celou tramvaj, komentuje vše, co jí komentovat nepřísluší, směje se tomu, co k smíchu není a vzteká se nad vším, co je směšné. Do tohoto divadélka přispívám já svým neustálým: „To je kyti. Ano kyti. To je auto, hmmm auto! A co je tam? Ano baf je to, šikovná...“ a pán naproti nám se usmívá a čte si jakýsi časopis. Zcela neodvratně musel onen listovní plátek zaujmout i nebohé dítě a to už ukazuje a ptá se a chce si rozšiřovat své nedozírné obzory. Koukám na časopis a zestručňuji: „To je knížka, že? Ano knížka, řekni knížka... a v knížce je pán...“ ukazuji na mužskou postavu a tvář na titulní straně. „Hmm pán, řekni pán!“ a vlastník časopisu pobaveně kouká na žvatlajícího pidičlověka a bezelstně pronese: „To není pán holčičko, to je bohužel náš prezident, ale ty máš štěstí, ty se o něm budeš učit až v dějepisu a to ti bude celkem ukradenej.“

Celá tramvaj vyskočila ze svého stereotypního pokyvování a politické smýšlení se ihned zračilo na tvářích spoluobčanů. Tu se objevil upřímný pobavený smích. Tu se objevil rozezlený výraz značící znepokojení z mravního ohrožování mládeže. Každý si ve své vlastní mysli zaujal své stanovisko. Já rovněž.

Koukala jsem na krátce střiženou bílou hlavu se stříbrnými brejličkami a pod nimi se zračící jakýsi škleb připomínající ironický úsměšek. Přemýšlela jsem, co vlastně jednou odpovím svému dítěti, až bude chtít vysvětlit pojem PREZIDENT. Faktem je, že jsem o této „funkci“ nikdy hlouběji nepřemýšlela, vnímala jsem to jako vrcholnou postavičku reprezentující danou zemi podle jistých pravidel etikety. Skutečností je, že až postava Václava Klause mě z tohoto vakua vytrhla a donutila mě k hlubším úvahám. Co vlastně prezident (jakýkoliv – zkrátka hlava státu) demokratické země státního zřízení REPUBLIKY má prezentovat? Názory občanů? Názory parlamentu? Názory senátu? Názory vlády? Či názorovou většinu všech těchto institucí? Správnou odpověď neznám, ale velmi mě udivilo, když se náš prezident vrátil odtam či odjinud a jeho konání a výroky vzbudily rozruch nejen na onom misijním místě, ale vzbudily rozruch především v jeho vlastní zemi... Nevím, co je správně, ale vím, že takhle to úplně košer asi nebude.

Zatímco takto uvažuji (dítě vycítilo, že máma zvážněla a už s ní nebude žádná psina a tak tiše počítá prstíky), tramvají se nesou poznámky o inteligentním nestádovitém člověku, poznámky o vrtoších starého mužského, emoce hlásající egoistického vášnivého obdivovatele kolegy Putina. Rozhlížím se po lidech a mám v tom čím dál větší hokej.

Souhlas, vnímám osobu V.K. jako velmi egoistického a ješitného muže. Současně však jako člověka opravdu vzdělaného a odborníka ve svém oboru (co je však vlastně dnes jeho obor? Ekonomika? Ekologie? Politologie?), leč člověka který se názorově silně vyčlenil na jakýsi ostrov, kam za ním připlouvají jeho přívrženci a s otevřenými ústy jej s potleskem ve stoje následují, on však nenásleduje nikoho. Také na mě působí, že na svém ostrově obdivně salutuje směrem k východu, ale jeho názorová vyhraněnost ať už ekologického či ekonomického nebo ryze politického zaměření je jeho osobní věcí a mně je celkem lhostejná. Nelíbí se mi však, pokud okolní svět nabývá dojmu, že jeho vyhraněné názory reprezentují názory „mé země“, vím-li, že zbylé reprezentaci jeho vlastní země naskakuje při leckterém výroku husí kůže a ústa si vyplachuje hypermanganem, jen aby nebyla nařčena, že „si to myslí taky a chce to tak udělat též“.

Myslím si, že prezident by měl reprezentovat svou zemi jako celek. Měl by ji zastupovat a ctít navenek její kulturu, jejího ducha, zásadní názory jejích občanů (beru-li to tak, že většinový názor občanů se projeví výsledkem parlamentních voleb, pak by měl kopírovat většinový názor obou komor, vlády nevyjímaje). Jsou-li však napříč politickým spektrem názory a pohledy těchto institucí diametrálně odlišné od osobních názorů prezidenta jakožto člověka  a občana, měl by disponovat velkou schopností sebekontroly a sebekázně a na oficiálních vystoupeních své maličkosti jakožto hlavy státu pečlivě volit slov tak, aby své posluchače a oponenty neuváděl v omyl, že vyřčené postoje jsou charakteristickým vzorkem národní krve jeho vlasti, není-li tomu tak.

Paradoxně se může stát, že osobní názory prezidenta budou oproti obecně shodné názorové většině jeho národa správné a národ i vláda budou žít a uvažovat ve svém vlastním bludu a velkém omylu, ani to by však nemělo dle mého názoru prezidenta opravňovat k tomu, aby většinový názor navenek zastíral a prezentoval sebe jako občana. O správnosti svých úvah a o lepší volbě cesty do budoucnosti by měl přesvědčovat pouze svůj národ a svou vládu. Za hranicemi své země totiž už není občanem ale stává se představitelem své země. Stává se panem prezidentem a je škoda, když v tramvajích křižujících jeho zemi zaznívá z úst občanů onen dovětek – bohužel.