...když zazvoní zvonek a ozve se - Česká správa sociálníiho zabezpečení, kontrola dodržování léčebného režimu, nemusí Vám být do smíchu, i když jste křišťálovější než křišťál...
Toho času užívám „radostí“ (na úvozovky bych ráda použila font písma velikost cca 1754, ale není v nabídce) mateřské dovolené.
Jedno z mála pozitiv který tento výdobytek doby má je, že ve stavu zdechajícího nemocného nemusím sedět 2 hodiny v čekárně lékařské ordinace, abych v následující minutě s oroseným obličejem, očima baseta a s drkotajícími zuby převzala papírek zvaný neschopenka a dostala tak oficiální povolení k proceduře čaj-med-cibule-postel-Paralen a hodně velký horko pod peřinou. Toho času prostě padnu, oznámím pozůstalým, že nemůžu a pak většinou fakt nemůžu.
Což mě přivedlo k dávné vzpomínce.
Tehdy jsem opět nahodila drkotání zubů, basetí oči, slané kapky brázdící celé tělo od temene hlavy až po lýtka. Neschopenka. Sladký domov a ještě sladší procedura výše zmíněná. Mám psa. Ten, pokud jde o jeho biologické potřeby, neschopenky nepřijímá. Nicméně biologické potřeby byly pokráceny na vypuštění psa před dům, zatímco já stála za sklem domovních dveří, třásla se zimnicí a šeptala: „Tak dělej debile, čůrej....“ a on si s elegancí sobě vlastní hopkal po trávníčku a coby samec postupně přizvedával zadní nohu na četných stanovištích. Poté doběhl k domovním dveřím a na dlouhé hodiny měl utrum.
A tak stojím v předsíni panelákového bytu a zvoní zvonek. Hbitě sáhnu po klice a otevírám. Za dveřmi stojí ona. Slečna Zubatá z Kolji.
„Dobrý večer, Česká správa sociálního zabezpečení, kontrola dodržování léčebného režimu.“ řekla a nehnula brvou.
Já tam před ní stála – ve větrovce, teplákách a teniskách. Psa jsem držela za obojek. Tohle se mi bude špatně vysvětlovat, pomyslela jsem si a napadlo mě, vypustit psa. Představila jsem si, jak zametám na chodbě kosti a pálím je v elektrické troubě. Myšlenku jsem zavrhla, předčila ji totiž lepší. Věděla jsem, že pod oním venčícím oděvem nemám vůbec žádné spodní prádlo ba jen seprané nevkusné a hodně hnusně potem páchnoucí pyžamo a bude-li něco namítat, bude muset tento nevábný fakt zřít na vlastní oči. Pak zřejmě i Zubatá pochopí, že do šantánu ani na fušku se opravdu nechystám.
„No... Dobrý... dobrý večer. Ale musíte mi říct, koho chcete kontrolovat, tady jsme v léčebném režimu tři osoby.“
Vyřkla mé jméno.
„Aha, tak to jsem já a co pro Vás můžu tedy udělat?“ a už jsem se chystala ke striptýzu, který paní v životě neviděla a už ani nikdy neuvidí.
Jenže paní okamžitě zacouvala, škodolibí ruce-mnoucí čertíci jí zmizeli z očí a jen suše prohlásila, že mám přinést takový a takový papírek a kdesi cosi se podepsalo a bylo po kontrole. Vzápětí jsem pochopila proč. Ta jedna jediná výše citovaná věta, kterou jsem jí řekla, byla totiž vyřčena hlasem umírajícího Morlora (to je ta tisíciletá umírající želva z filmu Nekonečný příběh) a na základě tohoto hlasu paní pochopila, že zbytek lidské elementární slušnosti a empatie, by jí nedovolil, přít se s někým, kdo to má za pár o otázku, proč otevírám dveře v bundě, teplákách a teniskách. Paradoxem bylo, že onen hlas (a já bych to hlasem vlastně ani vůbec nenazývala) neměl s právě prodělávanou chřipkou pranic společného a jeho původ byl někde úplně jinde a byl podstatně starší než chřipka sama.
Nicméně skutečností bude, že paní Zubatá už asi viděla tisíce mátohů v léčebném režimu, kteří jen bezradně žmoulali v ruce vodítko a cedili mezi zuby: „Tak dělej debile, čůrej....“
