...když příroda běsní...

...když příroda běsní, pak lidská malosti buď naším poučením... Sedím v autě a beze spěchu s lehkou nohou na plynu projíždím rovinatou krajinou nyní zlátnoucích polí. Na obzoru jsou pole lemována pásem lesů a nad nimi se rozprostírá azurově modrá obloha, kterou jen sem tam přetnou čáry kondenzačních par letadel. Obdivně a s patřičnou úctou hledím na tu krásu své země a vybavuji si Rudolfa Hrušínského ve „Vesničce střediskové“. Jen místo věty: „Jdi s tou chemií do prdele...“ bych musela vyřknout: „Jděte s tou přepravou do prdele...“, ale dopravní letadla pozoruji stejně ráda a se stejným obdivem jako krajinu samotnou.

Sotva se má maličkost přemístí o několik málo kilometrů, visí nade mnou mrak. Obrovský černý gigant působící těžce, nízce a hrozivě. A během málo minut se giganty pomnoží dělením, krajina potemní, vítr se prudce zvedne, jedna kapka, druhá kapka, deset kapek, průtrž mračen, přívalový liják, lokální bouře, konec světa.

Vypínám motor a zůstávám stát mimo vozovku. Jako bych byla zase malé dítě prvně pozorující bouřku, užasle sleduji zlověstné žíly blesků křižujících oblohu. Naslouchám nárazům větru a vody do karoserie vozu a sleduji, jak původně zlaté a stojaté lány polí ulehají pod tíhou větru, vody a návalu ledových krup. V temnotě bouře se bílomodré světlo blesků rozžehá a uhasíná ve vteřinových intervalech a já nemohu než říci, že je to nádherné. Skláním se nad silou a hněvem přírody a zmenšuji svou maličkost do mravenčích rozměrů, neboť jsem v tomhle běsnícím pekle jen další z potenciálních obětí.

Nárazy utichají, voda ustává, vítr se ztišuje a černé giganty se rozplývají ve stoupající páře lesů. Peklo skončilo. Přichází očistec.

Projíždím kolem zemědělských stavení. Vyvěrající voda z kanálů zaplavila silnici. Šílící potok podemlel břehy a strhl s sebou nové cyklostezky. Staré mohutné a krásné stromy leží vodorovně podél země a do nebe se tyčí je jejich obrovské rozsáhlé kořeny. Sloupy elektrického vedení se nebezpečně nahýbají nad stavení domů a lidé zmateně pobíhají lovíce své psy ze zatopených boud, vyvádí splašené koně ze stájí a vykutávají přiutopené slepice z přívalů bahna. Jen malé děti se radostně řáchají v srčících proudech vody netušíce, jaké nebezpečí, zmar, bolest a prázdnotu za sebou tyto proudy zanechají...

Zmenšuji svou maličkost do mravenčích rozměrů a stírám slanou slzu ze svých rtů...