Kdo nezažil...

Od rána na tomto dni cosi zavánělo zradou. Zubní pasta mi upadla na dno umyvadla mimo zubní kartáček. Ve vlasech se mi při česání udělal cucek, který bylo nutno odstřihnout. Při ranním čaji se mi řetízek z čajenky zamotal do odpadní mřížky. A v noci se mi zdál hrozný sen, jak utíkám před lvem a vždycky, když se před ním někam zavřu a uleví se mi, ohlédnu se a lev se mlsně olizuje za mými zády. Vůbec jsem se nevysapala.

Nedělní  akce. Slet čarodějnic aneb dlouholeté kamarádky na mateřské se scházejí v odlehlé zaprděné vesničce daleko za civilizací, aby vyvenčily dítka, ugrilovaly nějaká masíčka, ty šťastnější neřídící smočily rty vinným mokem a všechny pak nezávazně pokecaly o zcela závazných věcech. Samozřejmě mužské pokolení ze shromáždění striktně vyloučeno.

Před výjezdem z města důsledné plánování kolika a jakými auty celý ten ansábl přesunout, aby to bylo co nejpraktičtější, nejbezpečnější a vůbec.

Bylo mi jedno, jak se kdo kam naskládáme a tak když mi kamarádka ráno volala, že svou terénní  Toyotu nemá odvahu brát, že jí tam bliká kontrolka motoru a taky bychom vůbec nemusely dojet, s klidným srdcem jsem nabídla odvoz svou tři roky starou (tedy vlastně novou) Fábií. Mé auto je mým partnerem, Antilopce věřím, mám ji ráda a tak jsem na ni zamrkala z okna na zahradu: „Holka moje červená, zahřívej káblíky, jedeme na výlet.“

Cesta do divočiny probíhala zcela v poklidu. Kamarádka hřímala na nespravedlnosti života, bo má málo zakázek a do toho jí bliká ta kontrolka motoru, což zřejmě vůbec nebude levné a že s prominutím, když se věci s...u, tak se věci s...u. Já jen chápavě přitakávala, bo po dlouhodobém zvažování rekonstrukce bytu a úplném vycinkání se z peněz se rozbila většina elektrospotřebičů a doběhla splatnost ročních plateb a že se teď minimálně do Vánoc nesmí ABSOLUTNĚ NIC STÁT. Ale nic, hodily jsme starosti za hlavu, zařadila jsem za pět a vyrazili jsme vstříc lepším zítřkům.

Na místě určení bylo skvěle. Krásné počasí. Dětí jak v mateřské školce. Skvělé holky. Výborné jídlo. Nádherná okolní příroda, ticho, klid. Fakt žádná civilizace. V místní obci je jediným veřejným domem kostel (nemají zde ani hospodu). Krása. A tak není divu, že den strašně rychle utekl a začalo se smrákat. Děti začaly být nezvladatelně protivné, neboť fázi časného usnutí tak trošku projely. Naházely jsme to tedy celé do aut, rozloučily se a vyrazily směr domov.

Sjela jsem první kopeček, zapnula rádio a přetransformovala se do režimu řidiče. Vzápětí jsem rádio vypnula. Něco nebylo, jak být mělo. Zvuk motoru se náhle změnil na charakteristický traktorový dvojtakt, auto s námi začalo cukat. A něco bylo  špatně.

Zastavila jsem, vypnula motor a s nejistým úsměvem znovu nastartovala. Na palubní desce se rozsvítila nezaměnitelná kontrolka motoru a traktůrek začal pomalu ale jistě utichat. Chtěla jsem do večerní oblohy zařvat na jeden nádech celý Otčenáš, ale nevzpomněla jsem si na nic lepšího než na prosté: „DO PRDELE!!!!!!!“ Menší z dětí začalo brečet.

Volám Asistenční službu. Pán mi sděluje, že mé pojištění pokrývá pouze odtah do nejbližšího servisu max však 50 km. Seděla jsem tam v té tmě a přemýšlela, kolik hodin jízdy je to k nejbližšímu stavení a kolik dnů jízdy je to k nejbližšímu servisu. Pan operátor nepochopil můj obludný smích. Nesnáším stav, kdy sama na sobě nepoznám, zda brečím nebo se směju, pan operátor to taky nepoznal a tak sdělil, že něco někam odněkud pošle a že máme počkat na místě. Rozesmála jsem se znovu a rozhlédla se kolem, odkud se vynoří ten lev.

Lev nepřišel (což byla škoda – byla by to alespoň jistota, že se mi to všechno jen zdá). Po dvou hodinách zazvonil telefon. Pan odtahovák se vyptával, kde nás najde, že už jede, ale že mu auto hlásí cosi o dojezdu 5 km a že pak musí okamžitě servisovat. Nebylo mi úplně jasné, co tím myslí a kupodivu mi to bylo úplně jedno. Když se k nám prodral černou nocí, vystoupil a místo pozdravu jen řekl: „Dámy, nevím, co se děje, ale možná vůbec nedojedeme, bliká mi tam nějaká kontrolka, ale zkusíme to.“ Na můj úžas a nevěřícný výraz pán do smrti nezapomene.

Natáhli jsme auto na korbu odtahové služby a vyrazili – kam mi bylo úplně jedno. A bylo to skutečně úplně jedno, protože po třech kilometrech se motor odtahovky přepnul do režimu off-line...