Jak mě vidí můj pes

Hřejivé šimrání slunečních paprsků mne pohladilo po tváři. „Ještě chvilku...“ říkám si a soukám hlavu do polštářových zákopů. Mé neskladné tělo ne a ne najít úkrytu přede dnem. Zpod peřiny vylezla bosá noha. Slunce neomylně zmerčilo oběť a pohladilo svým teplem na chodidle. Sotva uhnu před onou životadárnou hvězdou, vyruší mě zcela jiný tvor. Malá škvírka dveří se rozšklebí na větší, ještě větší a kde se vzal, tu se vzal, objeví se mezi futry černý lesklý čumák. „Fu fu“ ozve se a pod oním fufáním klapkají drápy o plovoucí podlahu. „Klap, klap... klap.“ a v zápětí se za černým čenichem objevuje hnědé ucho, krátce na to jantarové oko a s váhavým zakňučením se objeví cela psí hlava. „Co tady děláš, čoklisko nezbedný!“ šeptám rozespale. Odpovědí mi je pravidelné bouchání. Bouchání ocasu o skříň – dveře, skříň – dveře, skříň – dveře...

Protahuji ztuhlé kosťstvo a svalstvo a jiné tělstvo a rudě svítící číslice digitálních hodin mi hlásí, že je čas vyvenčit to čtyřnohé chlupaté. Rudých číslic netřeba, neboť zvířectvo štěkavé je dostatečně uvědomělé a co víc, dostatečně drzé.

Do pokoje se úlisně vplíží nejlepší přítel člověka. V půli cesty k mé posteli zastaví a váhá. Natáhne přední tlapy daleko před sebe, udělá kočičí hřbet, s tlamou rozevřenou od severu k jihu zívne tím nejvýmluvnějším způsobem a pak na mě pohlédne typickou grimasou „Hele paničko, nevíš, jak jsem se sem dostal..., tak já asi zas půjdu...“ a kouká na mě, dychtivě očekávajíce uvítací ceremoniál.

„No pojď sem ty lotře zubatá“ natáhnu ruku po svém psisku a ceremoniál levé packy, pravé packy, olíznutí, zakňučení, přinesené ponožky a odnesené bačkory může začít.  Ač psí potřeby plně chápu, on by měl chápat ty mé. Musím navštívit toaletu i koupelnu, obléci se a nazout si boty. Kdyby se to hyperaktivní šelmovité cosi nemotalo stále pod nohy, neskákalo na mě, neodnášelo mi věci a nepřinášelo mi rozžužlané slizké kosti, mohl být dávno venku. Ale on si řekl: „NE – už žádní falešní sobi“.

Konečně vycházíme z domu. Šelma psovitá vyletí ze dveří jak messerschmitt a nedbaje mé rozespalé lenosti běží na přilehlé pole, kde rotujíce v kruzích štěká na čilé jarní ptactvo, na vosy i včelky, štěká na zurčící potůček i na v ranním vánku se kymácející lán obilí.

„No tak poť, honem! Copak ty to nevidíš! Paničko, probuď se, támhle leží skvělej klacek a bože tady leží plastová flaška, dyk je úplně k nakousnutí...!“ psisko na mě rozjařeně zírá, energie jím mlátí o zeminu a přívaly emocí mu stříkají z uší. V jeho očích vidím absolutní nepochopení a nesouhlas nad mým odhozeným aportem, který doletěl sotva 10 metrů.

„Myš! Paničko myš! Vidělas ju?“ psák skočí mohutným skokem směr myší díra a hrabe a hrabe a kyprá hlína jen lítá.

Zívám a představuji si křupavý rohlík s medem a máslem, horkou kávu a tiché tóny ranního rozhlasového vysílání. Je mi zima a studená rosa mi promáčí plátěné boty.

„No tak pojď, jdeme domů, už ses vyčůral, řádit budeš odpoledne...“ sotva blekotám a potácím se směrem k domu.

Pes zůstane nevěřícně stát uprostřed pole. „Ty pocem, to deš jako pryč?“ zírá na mě a kdyby to uměl, ukroutil by si hlavu.

„Pojď ke mně, slyšels!“ opakuji se strojeně přísným přízvukem a odemykám dveře.

„Ty bláho, no vona de snad fakt dom!“ řve pes na celý kraj. Současně svou druhou hemisférou detekuje rostoucí nebezpečí výprasku. Nabírá do tlamy klacky a neochotně kráčí zakopávaje o svůj úlovek směrem k domovu.

Snídaně je hotova, copak med..., v ledničce se tak usmívala vepřová libová šunka, že jsem té fešandě nemohla odolat. Fešanda teď leží rozplácnutá na rohlíku a blíží se k mým ústům. Letmo pohlédnu na rohlík a periferně za ním vidím rozmazané cosi. Zaostřím a přenastavím svá čidla zraku na pohled daleký. Pár centimetrů za rohlíkem je psí hlava. Těsně u ní se míhá růžový jazyk. Nad jazykem zírají dvě hnědá očiščata. Jsou nepřiměřeně obrovská. Kdyby ten jazyk mohl, posloužil by jim jako stěrač. Ozve se zakňučení. Ignoruji je. Můj pozorovatel ve vteřině zmizí, aby se vzápětí vrátil s balónkem a plácající packou mi vrazil do šálku s kávou před mými ústy.

„Ona je snad slepá..., copak mě nevidí?“ říká si pes. Nehodlá se vzdát, s hloupostí se musí bojovat a tak bojuje. Přináší mi pískající chobotnici. Chobotnice zběsile vříská, až se okenní tabulky otřásají. Já si zachovávám chladnou hlavu a ledovou tvář.

„Ona není jenom slepá, ona je snad i hluchá...“ nevěří vlastním očím psovitý savec. Zakňučí a vrazí mi chobotnici do klína. Zkouším, co snese a odtrhávám kousek rohlíku a podávám jej psovi. Pes neurvale skočí po mé ruce a schlamstne vzorek mé snídaně.

„Fůůůůj, rohlík! Blééé, ty bláho, ona mi dala fakt kus rohlíku...“ plive okolo sebe pes, šklebí se a spílá svému psímu božstvu.

„Vůbec nic nepochopila, jak je stará, tak je blbá!“ říká si pes a hledá, čím by mě přivedl k rozumu.

„Máš tam granule, nežebrej, nebo povalíš vedle“ hubuji psisku.

„Granule, granule..., by mě zajímalo, jestli to někdy sama zkoušela žrát...“ odchází pes uražený, dotčený a ponížený.

„Zadarmo ani kuře nehrabe.“ říkám mu a povstávám s plátkem šunky v ruce.

Pes přikvačí takovou rychlostí, že mě téměř porazil.

„Sedni!“ velím a psisko sedá, hlavu vysoko nahoru, uši našpicované, oči široce otevřené.

„Lehni!“ vymiňuji si a pes plácá svou mohutnou hrudí k zemi tak, až to v něm zaduní.

„Dej pac!“ měním svou vůli. Pes po mně plácá packou levou, pravou, pravou , levou až zůstává v panáčkovitém postoji na zadních.

„Sedni!“ vracím se k lekci jedna. Pes začíná být nevraživý „Vocojí jako de?“ sedá si neochotně.

„K noze!“ mám problém zadržet smích. Pes přiskočí ke mně. „Kdyby nešlo vo tu šumku, nikdy bych ze sebe takovýho kašpara nedělal, ty její manýry..., ach jo.“ běduje psisko.

Zvedám ruku s plátkem šunky a já i pes už víme, že se v zápětí ozve HOP. Sotva jsem se nadechla, mohutné monstrum tělesné schránky mého ovčáka se jak ping-pongový míček odrazí do vzduchu a obrovská tlama s vyceněnými tesáky chlamstne po růžovém plátku libového masíčka.

„Táááák je hodnýýýý! volám na psisko a upouštím ještě druhý plátek z druhé ruky.

„A stačí, běž na místo...“ rezolutně hlásím psovi.

Zvířena se olizuje až za ušima, spokojeně odchází směr pelíšek a jak ulehá a hledá polohu ke klidnému odpočinku tiše brumlá cosi pod vousy. Moc mu nerozumím, ale ze psí řeči pochytím jen... „fakt těžký..., být psem je dneska strašně těžký!“