Je slunné poledne. Na louce v periferii obce venčím psisko. Kolem jsou parcely pozemků, novostavby i domky téměř hotově. Zatím je to tu opuštěné a obyvatelé nastěhovaní nejsou. Mám výbornou náladu a tak si zpívám, hopkám jak malý capart a dělám se psem nepřístojné vylomeniny. Taky proč ne..., uniknuvší lidskému společenství, mohu na chvíli zahodit háv konvencí a chovat se, proč to neříct, jak praštěná. Jak si tak jančím, naberu při skotačivém výskoku do sandály včelu. Zařvu, řítím se k zemi a hystericky zouvám botu hledaje zběsile zapíchnuté žihadlo. Řvu různé vulgarismy a slintám si na nohu váleje se bolestí v prachu. V tom si uvědomím, že jsem v záběru nedaleké kamery místní policie. Představuji si strážníky, jak přestali svačit a nevěřícně zírají na černobílou obrazovku.
Téhož dne jsem vyrazila do centra. Poučená polední kauzou nenápadně po očku koukám po střechách a nárožích a hledám černá skleněná oka strážící naše kroky. Je jich tu požehnaně. Pozoruji kolemjdoucí, mnozí muži se co chvíli škrabou v rozkroku, usmrkaní chlapci si vytahují šušně z nosu, sličné děvy si vytahují zařezaná tanga ze zadních partií a kamerám nikdo nevěnuje pozornost. Uvědomím si, jak moc si musím dávat pozor. Na všechno.
Zaběhnu do blízkého bankomatu a při mačkání tlačítek s PIN mě opět pozoruje jedno kyberoko. Absencí soukromí začínám být frustrovaná a tak do kyberoka učiním nejhnusnější škleb, jakého jsem schopna (posléze mi dochází, že vlastně stačilo se usmát a efekt by byl stejný). Nakoupím, zaplatím kartou a usedám do auta míříce na služební cestu. Na dálnici pouštím hudbu na plné obrátky a kleji nad neohleduplností a sprostotou mnohých řidičů. Na tachometru 130 km/hod a kolem se řítí auta dvojnásobnou rychlostí, problikávaje všechny před sebou a řidiči vztekle gestikulují zdviženým prostředníčkem.
„Ať ti neprdne céfka v hlavě!“ sykám na obtloustlého řidiče Hummeru, který se rozhodl vytlačit před sebou vše i za cenu předjíždění odstavným pruhem. V ten samý okamžik podjíždíme mýtné brány. Škodolibě očekávám v brzké době modrý majáček.
Náhle vrčí mobil na handsfree, automaticky očekávám příchozí hovor. Nic se však neděje, pravděpodobně jsem jen míjela některou z desítek „bétéesek“ nebo si mě zkrátka jen zaměřil někde nějaký satelit, jenž krouží tam nahoře, kde má na rozdíl od nás, absolutní klid. Po chvíli však skutečně zvonění mobilu nastává a tak přijímám hovor a v následujících několika minutách naslouchám smršti nadávek a klení z úst kamarádky, která právě pochopila, že není na světě většího pitomce, než je její šéf. Telefonuje z parkoviště před jejich bankovní institucí, neboť stěny sídla jsou pršpikovány štěnicemi, šváby a jinou kyberhavětí. V návalu emocí mi prozrazuje několikero služebních tajemství, pracovní esej uzavírá slovy pojednávajícími o exkrementech a řitních otvorech. Ke slovu se však nedostávám, neboť následuje monolog o dalších promarněných plodných dnech a o manželovi, kterého si asi vůbec neměla brát... Ke slovu se nedostávám ani nadále, neboť na dálnici přede mnou bliká zástup výstražných světel desítek aut až na horizont. Další autonehoda. Ukončuji hovor se slovy, že zavolám později. Ještě po mně stihne štěknout něco o večerním „ájsikju“.
Povinnost mobilních operátorů archivovat hovory a SMS (ba co víc, i nepřijaté hovory) po dobu dvou let je pro mě dostatečným důvodem, proč nechat vážná témata na osobní dialog. Večer téhož dne najdu v přijatých mailech takřka seminární práci na dopolední téma a jen tiše skřípu zuby, protože tahle hra s ohněm mi není po chuti.
Náhle si uvědomím, jak moc jsme monitorovaní, zaznamenávaní, archivovaní a permanentně sledovaní kdejakým velkým bratrem. Náhle mi dochází, jak je málo míst, kde nejsem elektronicky zaznamenatelná a kde jsem sama. Přemýšlím, jak snadné musí dnes být postihovat kriminální živly a vyšetřování trestných činů, když většina našich kroků a úkonů zanechává důkaz na kdejakém serveru kdejaké instituce.. Spravedlnost bude mít dozajista usnadněnu práci, neboť před kyberokem a kyberuchem jsme si všichni rovni. I když..., mnozí jsou přeci jen rovnější...
