Co mi dal "net"?

Jóóó Internet! To je panečku věc! Ač co dosud živa jsem, nemrkla jsem ani za humna, nyní ve vteřině juknu na druhý konec světa, shlédnu rajské přírodní scenérie Grand Canyonu či Karibských ostrovů. Obratem ruky (vlastně několikerým ťuknutím na klávesnici osvěžím dávno zapomenuté znalosti z libovolných věd a druhý den mohu bezostyšně machrovat v četných polemikách z oboru fyziky či chemie, zahraji divadýlko o sečtělosti ve věcech medicíny případně ze zcela jiného soudku – historie, jak je libo vážení. Jak je libo. V rozsahu ani formě se meze nekladou. A leckdo je každý den někým jiným..., doslova.

Prvotní vlna (dávno tomu již) této vymoženosti v českých luzích a hájích vyvolala euforii. Euforii z nadbytku a neomezeného přístupu k informacím, ze zdánlivého přiblížení se k lidem a to ať už jde o „kámošku“ přes ulici, či emigrované známé z USA, jež jsme třicet let neviděli a teď se na nás zubí od ucha k uchu z monitoru PC. A pozor světe div se, přiblížili jsme se i k těm, jež bychom zřejmě nikdy nepotkali.

Možnost anonymity a fantastické atmosféry čerstvého kafíčka, z trouby právě vytažené bábovky a tichých tónů oblíbené hudby z reproduktorů Hi-fi v našem bezpečném bytečku a klávesnice, myš a monitor plně v naší moci před námi otevírá paletu neomezených možností. Možností být kýmkoliv, kdekoliv a na jakkoliv dlouho. Stačilo málo Login a Logout. Jak prosté.

Koukám na přehled fungujících diskusních fór a chatů a nevím, kam dřív s očima (s myší). Rejstřík diskusí obsahoval dialogy plodné a obohacující i bohapusté žvatlání o ničem, výjimkou nebylo ani psané přeřvávání se ověnčené vulgarismy, primitivností a stupiditou ve své nejprostší nahotě. Bylo z čeho vybírat.

A tak jsem vybrala a stála před otázkou kým budu... Hmmm, vymyslet si můžu cokoliv, mohu být krásná, bohatá, mohu být z Karlových Varů či z Mikulova, mohu být mladá i nad hrobem. Svobodná dívenka i vdova. Druhé kritérium byl strach. Strach z toho co za individua sedí na druhé straně těch měděných drátků. Lžou? Mluví pravdu? Proč tu jsou a co od chatu (a hlavně ode mě) očekávají? Náhle jsem viděla všechny ty filmové scény jako „otce, jenž byl divně tichý, zádumčivý... a podivně se kýval“, viděla jsem novinové titulky Černých kronik o všech „úchylácích“, sadistech a psychopatech a měla jsem pocit, že na druhé straně kabelů sedí právě tyto mediální hvězdy, které až díky Internetu dostanou svého ztělesnění a setkání s nimi mne dozajista nemine.

Ujasnila jsem si, co chci já. Chci komunikovat, poznávat a věřit, že na konci bude radost z existence jiných lidí stejné krevní skupiny a proč to neříct – lidí stejně „cáklých“. Nepřipouštěla jsem si osobní kontakt ani za mák. Setkání s anonymním Batmanem, čarokrásnou Angelikou či s pitomoučkým Medvídkem Pú mne opravdu nelákalo.

Čas běžel a já měla své filmové a pohádkové postavičky, prapodivná zvířátka a biblické postavy celkem zmapované, oni mě bezpochyby také. Tušili jsme, co jsme kdo zač a co se v kom skrývá. Nenalhávejme si nic, slovosled, gramatika a forma myšlenek vtisknutých do textu prozradí o pisateli mnohé. A co neprozradí, s tím si už hezky i nehezky pohraje fantazie. Pachuť tajemna, otazníků a mlhoviny, která mé spoludiskutéry halila, hrála v jejich prospěch.

A když nás opakovaně naši blízcí (ti z masa a kostí) nacházeli před monitory válející se po stole v záchvatech smíchu, vzlykající nad hromadou posmrkaných kapesníků a uznale pokyvující nad moudry vyřčenými bytostmi z pixelů, nastal čas učinit z kyberživota život reálný.

A realita s sebou nese i procitnutí. Procitnutí ve smyslu, že ta domnělá štíhlá křehká blondýnka váží 105 kg a je tmavá jak uhel, procitnutí že onen bavič světového formátu sršící na monitoru vtipem a osobním kouzlem je introvert až to dveřmi mlátí, procitnutí že ta nenápadná ženština, jež píše málo ale moudře, je ukecaný střízlíček křížený s králíčkem Enerdžajzrem. Procitnutí, že ač jejich virtuální tvrzení byla zcela pravdivá co do faktů a údajů, reálný dojem je jak z cizí planety.

Nicméně čas tomu tak chtěl, že reálné bytosti z masa a kostí, jež našly odvahu dorazit na smluvené místo M, na místo M dorazily znovu a zas po spoustu dalších let a staly se věrným ztělesněním svých nicků a pseudonymů a staly se přáteli mnohdy důvěrnějšími a vřelejšími než ti, jejichž srdce tlouklo v naší přímé přítomnosti od prvopočátku. A absence pachuti tajemna, otazníků a mlhoviny, která mé spoludiskutéry již nehalila, hrála v jejich prospěch....