Klasika - ženská, blonďatá, ještě k tomu matka na mateřské. Leckdo řekne, víc nakumulované blbosti pohromadě už lze najít jen těžko. Ale řekněte sami, copak Vám občas krev v žilách (díky vlastní blbosti) netuhne?
Ráno. Mraky povinností snídaně, nákup, pošta, banka, za nemocným příbuzným do nemocnice, parkování vystupování, nastupování, popojíždění, do toho v autě malý řvoucí novorozenec a o málo starší protivný starorozenec. Hlava jak pátrací balón. Furt ve střehu. Furt napomínat, upozorňovat, chválit a do toho řídit auto a (ne)ignorovat zvonící mobil. A pohlídat támhle nákup, tady kabelku, složit a rozložit kočár, nezapomenout auto zamknout. No na jednu ženskou dostatečný zápřah, ze závitů se kouří, pleť stárne, vlasy šediví a můžu si za to sama. Co jsem chtěla, to mám.
A kdo nezažil, nepochopí - do toho všeho nekonečný cyklus zoufale vyčerpávajícího kojení.
Vybíhám s narvaným nákupním vozíkem z hypermarketu. Matně pátrám v paměti, kde mám zaparkovaný vůz. Novorozenec ve vajíčku řve, starší dítě smýkám za sebou, ono padá, stoupá, brečí, kvičí, kvičím i já. Hlavně už to všechno nakufrovat a být v trapu. Orloj jsou proti mozkům matek malých dětí primitivními přesýpacími hodinami. Odemknout vůz, naházet tam nákup, nerozmačkat vajíčka, nechat po ruce pití pro dítko. Jéžišmarjá, kde je dítko: "Pojď sem, tady jezdí auta, tady si stoupní, stůj a ani se nehni." Kabelka mezitím leží nekontrolovaně na předním sedadle, zatímco já rvu kočár do kufru, nejsem blbá? Vždyť to všude píší "VAŠE AUTO NENÏ TREZOR".
No nic priority jsou jasně dané. Přednost mají děti - tedy flák s novorozencem do autosedačky, prásk druhé větší dítě do druhé autosedačky. Zkontrolovat kabelku na sedadle spolujezdce - ok, je zavřená, klíče, mobil i peněženka bezpečně ukryty v ní. A než složím vzadu kočár a nacpu jej do kufru, mimoděk mačkám čudlík vnitřního zamykání, protože o odcizených cennostech z předních sedadel, zatímco se majitel vozu topí v kufru, mluví v médiích dnes a denně. A já nejsem blbá!
Rychle zpět ke kočáru, tuhle páčku zmáčknout, tam za tu páčku zatahat, zvednout tu těžkou krávu a napasovat ji do kufru, jehož objem kulhá daleko za velikostí kočáru, zkusit zavřít dveře, nejde to, zatlačit tady, přikopnout to támhle, proboha, to už je hodin. Prásk! Dveře kufru sedly jak prdel na hrnec, vše nakufrováno, teď jen nastartovat a prýýýýýč!
Klíčky. Kde? Jedna kapsa... nic. Druhá kapsa...nic. Jo jasně v kabelce.... Kabelka. Kabelka. Panebože, že to není pravda, ne, prosím, ne... Popojdu dva kroky k okénku spolujezdce a kabelka si spokojeně hoví tam, kam jsem ji položila. Čudlík vnitřního zamykání spokojeně zamáčklý. Starší dítko mi mává s úsměvem ryzí nevinnosti. Menší dítko si cumlá palec a natahuje. Asi potřebuje nakojit.
Je léto. Venku kolem 30 stupňů. Jestli jsem si ráno dávala záležet na svém vzezření a konečně vypadnouc od plotny jsem se elegantně oblékla, nalíčila a učesala a sama sebe jsem přetransformovala do režimu vždy upravené a klidné ženy, nyní tady lítám kolem auta jak ježibaba v Mrazíkovi, zpocená, brečící a nepříčetně řvoucí nepublikovatelné vulgarismy. Lidé okolo mne zpomalují, znechuceně kroutí hlavami. Blíží se paní nabízející na parkovišti nějakou kosmetiku. Ne, ať to nedělá, ať neprovokuje hada bosou nohou. Já za sebe v tuto chvíli neručím.
Bezradně běhám tam a zpět a srdce mi rve pláč toho malého uzlíčku, přičemž starší dítko (v tuto chvíli bezmezně milované) volá z auta: "Maminto, pot za nama. Poc nejdes za nama? Maminto..." A maminta chce prostě umřít. Pohlédnu na starší dítě a uvědomím si, že existuje-li bůh, dokáže mé dítko otevřít své dveře zevnitř. Okamžitě dostávám ledovou sprchu reality. Ano, dokáže. Dvakrát to empiricky prokázala za jízdy, pročež jsem aktivovala dětskou pojistku na jejích dveřích. Chci umřít. Horko mě sžírá. Plechy auta se rozpalují. Přemýšlím, které okýnko rozbít a nepořezat ratolesti. Náhle si všimnu, že se dcerka natahuje k páčce svých dveří. Je mi jí zoufale líto, ale povzbuzuji ji a doufám v zázrak. Holčička rudne ve tváři, pásy se jí zařezávají do malých ramínek a ručička s chvěním šmátrá po páčce, ještě tři centimetry, dva, jeden..., no ještě kousek. Pozoruji konce prstíčků, jak hladí kliku. Sama zadržuji dech a napínám všechny svaly, jako bych tu páčku mohla otevřít. Najednou se ozve klapnutí. Hysterický trhnu dveřmi a ony povolí. Jsem uvnitř. Jsem znovu se svými dětmi.
Jsem blbá blondýna, která neumí ani aktivovat dětskou pojistku na dveřích. Naštěstí.
