Aktivních blbců jsou mraky

Zaslechla jsem příběh – možná trochu smyšlený, možná zcela pravdivý – jehož ústřední děj se možná stal a možná nestal, však potkat aktivního blbce může kdokoliv z nás a pak bude pozdě na blogu hořce plakat:

Poklidných osm dní skvělé dovolené ve sportovním areálu kdesi v kopcích Vysočiny nabralo na obrátkách. Skupina 40 lidí z celé ČR se dílem prozřetelnosti sešla na tomto místě, aby si užili zdravého vzduchu, hub, lanových center, tenisových kurtů, minigolfů, raftových člunů a nekonečných hodin plážového volejbalu. Počasí nám dopřávalo. Kuchyně vynikající. Ubytování stylové. Lidé fajn a komunikativní. Člověk by nevěřil, že je to v našich luzích a hájích možné. Ale spolu s první bouřkou veplul mezi nás i těžký mrak nedůvěry a osobních averzí...

Začalo to tím, že paní A dala na hlídání své dceři B peněženku. Dcera B tuto kdesi ztratila a dostala pořádně za uši. Lidé pokrčili rameny a nebohou dívčinu tiše litovali. Druhý den litovali i pana C, kterému zmizel z pokoje během večeře digitální fotoaparát. A když třetí den všichni horečně hledali mobil paní D, zdálo se, že veškerá sranda je pryč. Pryč byla i vize lidské laxnosti, bordelářství a roztržitosti. Za tímhle vším stál totiž člověk z masa a kostí, říkejme mu třeba pan Zloděj.

Člověk se až divil, jak rychle se z milé paní sousedky Alenky, která byla vlídná, vtipná a moudrá dáma stala potenciální kradačka, stejně jako se domnělý kradač stal i z pana doktora Kračíka a když se doslechlo, že panu Matějíčkovi zkrachovala před půl rokem firma, stal se králem kradačů on. Nikomu nevadilo, že do té doby to byli naši maskoti, oblíbenci a baviči, bez nichž bychom se ukousali nudou.

Každý měl chuť dopadnout pana Zloděje přímo při činu, vykrákat jej za uši, pověsit za genitálie do průvanu a trefovat se do něj šipkami z místního hospodského automatu. Každý naprosto přesně věděl, jak s ním naložit po dopadení, nikdo však netušil, jak ho dopadnout. S božskou jasnozřivostí přišel až pan Lumír. Pan Lumír měřil něco přes dva metry, vážil sto kilo, byl to pohledný chlap a velký sportovec. Pan Lumír měl před i za jménem několikero titulů, měl vybrané vyjadřování, projel celý svět a údajně byl velmi movitý a schopný podnikatel. Pan Lumír byl novodobý Mesiáš a Julius Caesar v jedné osobě. Pan Lumír nás přišel v přetěžké chvíli spasit.

Sešli jsme se jednoho dne dole v jídelně na večeři. Lidé uvyklí místním zvyklostem uchopili své příbory chtíce započít konzumaci. V tom se ozvalo zacinkání nože o skleničku a uprostřed jídelny se vztyčila postava božského Lumíra. Jeho mohutný leč příjemný hlas se rozezněl jako kostelní zvony. Lidé umlkli a s otevřenými ústy naslouchali jeho kázání o pravdě, důvěře, morálce a svědomí. Pan Lumír byl erudovaný ve všech oborech, a tak během dne stihl vypracovat psychologický profil zloděje, odhadl jeho sociální situaci a velmi bystře usoudil, že nyní, když se situace takto vyhrotila, zřejmě se se svým nenechavým chování na chvíli odmlčí.

„Čas kvapí vážení! Do konce našeho pobytu nám zbývá sedm dní a do té doby musíme toho kleptomana polapit! Nebuďme lhostejní! Zapojme se všichni! Táhněme za jeden provaz jako jeden muž!“

...a lidé tleskali a pískali a kdyby mohli, házeli by po něm květiny a medaile za chrabrost.

Seděla jsem nad svým rozpitvaným ptáčkem, přežvýkávala vzpříčené sousto a představovala si muže s knírkem. Celý zbytek sálu hleděl na Vlastíka, na nějž deklarovaný profil zloděje perfektně seděl. Vlastík cítil stovky jehliček pohledů, jak jej probodávají a styděl se za věci, za něž se vůbec stydět nemusel. Vlastík byl fajn mladík, jen měl smůlu v lásce, byl čerstvě rozvedený a aktuálně řešil majetkoprávní vyrovnání s bývalou manželkou. Vlastík jel na tento pobyt se svým pětiletým synkem a tak jak si to tu oni dva chlapíci užívali, jak se dospělý chlap měnil pětkrát denně v malé dítě a rozesmíval svou ratolest, až se smáli všichni kolem, to člověk jen tak neviděl. Vlastík byl však jednou z obětí ekonomické krize a toho času se bil zoufalstvím do hlavy na úřadu práce. Vlastík díky erudovanému profilu erudovaného psychologa byl ideální objekt linčování a tak začal hon na čarodějnice.

Po večeři jsem zašla za Lumírem a slušně jej požádala, aby brzdil ve své vizi spasení světa, než napáchá více škody než užitku a že je trošku iracionální vypsat hon na trestance,  když pravděpodobně je samotný pachatel v našich řadách a cokoliv zosnujeme, on se v duchu evoluce přizpůsobí a lehce bude spravedlnosti unikat. Lumír na mne pohlédl „jako když se velké zvíře dívá na malé“ a soucitně mi odvětil, ať si nedělám starosti. V ten moment jsem si opravdu začala dělat starosti.

Další den si účastníci zájezdu losovali lístečky a kdo koho vylosoval, tomu měl (s dovolením) libovolně prohlédnout pokoj. Velká část lidí se tomuto nápadu postavila na odpor, zbytek byl, jak zákon káže, prošacován od ponožek po žiletky. Bylo zřejmé, že je-li zloděj mezi námi, byl jeho pokoj prohledán nejdůkladněji. Lumír majitele prohledaných pokojů z okruhu pachatelů vyloučil, prý kdo má svědomí čisté, toho kůže nesvrbí. Z Lumírových úst citace Shakespeara zněla jako Modlitba pro Martu z úst Gustava Husáka.

Lumír každý večer svolal schůzi v jídelně hotelu, založil pátrací fond, kam každý přispíval povinnou částkou na režijní náklady vyšetřování a co především, další den měl přijet Lumírův kamarád – soukromý to detektiv a prošetřit případ století za symbolický poplatek 5.000,- Kč, heslo zní: „Výsledek nezaručen.“

Lumírovo charisma nabíralo gigantických rozměrů, rozhořčení řečníci, oběti i policisté jej večer zvali na panáky, dámy jej nezištně žádaly o tanec, děti je familiárně oslovovaly „pane detektive“ a skutečný detektiv přijel druhý den v černém bavoráku, aby večer zase odjel, přičemž detaily jeho činnosti měly zůstat z důvodu úspěšnosti vyšetřování utajeny.

Večer zaklepala na dveře mého pokoje sestřenice Petra. Byla tu se svým manželem, který se však této její návštěvy nezúčastnil. Tiše (téměř s hlavou ukrytou pod peřinou) mi sdělila, že si její manžel Lumíra trošku prověřil (jeho profese mu v tomto směru dávala nevídané možnosti) a skutečnosti, které zjistil, jsou více než děsivé, jak s nimi však naložit, když je nelze veřejně použít a nelze se odkázat na zdroj informací?

Z uvedených faktů bylo zřejmé, že máme co dočinění s lumpem nejhrubšího zrna. Lumír byl člověk tak trochu král podsvětí, tak trochu král nadsvětí, byl to diplomat i kriminálník, byl bohatý i chudý jak kostelní myš současně. Byl bezúhonný a současně vláčený po desítkách soudů a policejních vyšetřoven. Byl to gauner bez knírku.

Poslední den pobytu svolal Lumír sněmovnu národů v brzkých ranních hodinách ještě před snídání. Přišel s gestem vítězů, oděn do obleku a diplomatický kufřík plný jakýchsi lejster svíral pod paží. Kostelní  zvon se rozezněl: „Tak milí přátelé, kolegové, drahé dámy a vážení pánové... Dnes nastal den D pro nás všechny. Zloděj byl vypátrán, bude následně i dopaden a nechme (prosím, buďme tolerantní a demokratičtí) nechme v rukou policie prokázání všech trestných činů a nechme (prosím, dokažme, že jsme lepší) nechme na soudech, aby rozhodli spravedlivě leč přísně.“

Ukápla mi slza dojetí.

Lumír však pokračoval: „Jak všichni víte, na vlastní náklady jsem z vlastní iniciativy vypracoval profil pachatele a jak dnešní důkazy prokazují, nemýlil jsem se. Ano, přesně tak! Pachatel je mezi námi a my všichni jsme mu věřili a snažili se mu v jeho nelehké situaci pomoci! Za dobrotu na žebrotu, jak staré přísloví praví....“ Lumír gestikuloval rukama i obličejem, zdálo se, že své výrazy dlouho do noci nacvičoval před zrcadlem. Jestli psychologové širého světa hledají perfektní ukázku narcismu, nechť dál nehledají.

Seděla jsem hluboko ve své židli, s obavami pozorovala Vlastíka, který děkoval nebesům, že jeho synek spí a nebude této frašce svědkem. Cukal mi koutek oka a ve špičce nohy jsem cítila nutkání rozběhnout se a nakopnout pána v obleku do zadnice tak, že se zastaví až v rodném Narcisově. Pán v obleku sdělil, že existuje v našem právním řádu presumpce neviny a on tedy nemůže vyslovit nahlas své podezření v jeho nejkonkrétnější podobě, nicméně vyhlašuje, apeluje a prosí, aby někdo z přítomných pokračoval v jeho šlépějích a podal trestní oznámení na neznámého pachatele, přičemž bude-li zájem, prodá Lumír oznamovateli veškeré své podklady a dosud sesbírané informace jako důkazní materiál.

„Nebojte se přátelé, demokracie zvítězí a vy nejenže se zasadíte o ztrestání zločince, ale své vynaložené prostředky vysoudíte zpět spolu se všemi náklady řízení a samozřejmě i s hodnotou všech odcizených předmětů....“

Sál vstal, lidé pozvedli své ruce nad hlavu a uznale započali svou klaku, neboť novodobí hrdinové si zaslouží úctu a obdiv nás všech...

Jakou měla celá kauza dohru sice nevím, zato vím, že Vlastík nebyl za svou morální popravu nikdy nijak rehabilitován, ač skutečný pachatel krádeží byl dopaden o tři turnusy později, kdy z pokojů stále mizely cennosti, přibylo vykrádání aut a Vlastík byl toho času 270 km od místa činu.

Lumír by si jistě rád založil detektivní agenturu spolu se svým povedeným kumpánem, k tomu by však potřeboval čistý trestní rejstřík, čehož se však nikdy nedočká...