U věštkyně

Bylo to už hodně dávno, to jsem ještě byla studentka. Moje kamarádka se chystala jít zjistit svoji budoucnost k věštkyni. Předci jen, člověku je krátce přes dvacet, pořád svobodný a tak postupně někde v koutku duše roste strach z toho, že jednou skončí jako osamělá troska na pokraji společnosti. Tak jsem se rozhodla s jistou dávkou zvědavosti a širokým úsměvem na tváři, že to zkusím taky.

Celé mé já je přesvědčeno, že v mnohém jsme my sami strůjci svého štěstí. Věštkyně, kartářky nebo numeroložky jsem však nikdy nijak neodsuzovala. Každý má svůj způsob, jak se ujistit, že jde tou správnou cestou životem. Častokrát sami vnitřně víme, jak se máme rozhodnout, někdy to ale potřebujeme i slyšet.

Sama nerozumím tomu, proč jsem byla tak nervózní, když jsem tam čekala. Pila jsem hořkou silnou kávu, na papíře seznam jmen a dat narození lidí, o kterých se bych se ráda dozvěděla. Na čele studený pot. Věštkyni jsem si představovala jako malou, hrbatou a starou ženu s rozcuchanými vlasy. Namísto toho mě přivítala příjemná blondýna středního věku. Převrátila hrníček od kávy a z usazeniny, mého jména, data narození a oprýskaných karet vyčetla ty nejtemnější zákoutí mého já. Nic, co by se dalo uhádnout. Při větách, které začínaly „kdybyste nebyla ješitná kráva…..“ jsem se styděla.

Když byla ta první potupná část za námi, přišel čas na mé otázky. Tak zkusmo jsem se zeptala, jak to bude s mojí prací po škole. Věštkyně se škodolibě usmála a zeptala se, jestli bych nejdřív nechtěla vědět, zda-li tu školu vůbec dokončím. Tak fajn. Prošly jsme společně celý můj seznam jmen i otázek. Na závěr jsem se ptala s malinkou dušičkou, zda-li potkám už v tomto životě svého životního partnera. Zatím se mi totiž úspěšně vyhýbal. „No jo, s váma to je těžký…máte štěstí jen na samé voly, blbce, tupce….“ To jsem teda věděla i sama. Ale co bude dál? Pořád jen blbci a tupci? „Při příležitostné události ale potkáte hnědovlasého a hnědookého a bude to už napořád.“

Přešla skoro hodina a kouř z cigaret vytvořil hustou clonu. Na stole jsem nechala finanční obnos dle vlastního uvážení. Otevřeně přiznávám, že jsem si o sobě s nikým ještě tak dobře nepokecala, jako právě s touto věštkyní. Když jsem od ní odcházela, měla jsem hlavu plnou myšlenek a přitom tak nádherně čistou.

Následující dny jsem přemýšlela nad tím, co všechno mi řekla. Řekla mi toho spoustu a vlastně mi neřekla nic konkrétního. Ani jedna věta nezačínala „toto se stane tak a tamto zase takhle“. Přemýšlela jsem nad tím, co všechno bych na sobě ráda změnila, na co si musím opravdu dávat pozor, v čem měla pravdu a v čem se mýlila a hlavně jsem ostře sledovala toho hnědookého a hnědovlasého, kterého jsem měla potkat. Promyslela jsem si všechny možnosti příležitostních událostí, kde ho zaručeně potkám. Musím dbát na to, aby mě tam určitě nepřehlédl. Musím vypadat jako bohyně.

Čas letěl a po pár týdnech jsem její slova víceméně vypustila z hlavy. Jen občas, když se stalo něco, co mi naznačila, jsem si na ni vzpomenula. A ten hnědooký pořád nikde. A těch příležitostných událostí už bylo tolik…. Napadlo by vás, že až jednou půjdu s  nemocným psem a s obrovskýma kruhama pod očima na veterinu, že právě tam ho potkám?

Když se tak zpětně ohlédnu, je to snad už šest nebo sedm let, co jsem tam byla, spousta věcí, které mi věštkyně naznačila, se vyplnila. Nemyslím si, že by to bylo tou věštbou jako takovou. Až tam u ní jsem pochopila, že člověk prostě nemůže žít jen tak, jak ho unáší proud nebo kam ho odvane vítr. Fňukat nad tím, co mu život bere a dívat se jenom na to, co sám nemá. Vždy máme spoustu možností, stačí si vybrat tu správnou a jít si za svým cílem i za svým srdcem.