To už nevyžehlíš

Kdysi dávno jsem dostala od svých známých žehličku. Nebyla to jen tak obyčejná žehlička -mučící nástroj většiny mladých hospodyněk. Tahle byla výjimečná. Žehlička na průšvihy. Měla jsem ji uloženou na stolku ve svém pokoji a hrdě mohu konstatovat, že jsem překonala období všech svých pubert, aniž bych ji musela zapnout. Na(ne)štěstí existují i lidé, kteří díky svým roztomilým přešlapům musí žehlit snad každý den.

 „A co ta tvá holka? Chodíte spolu nebo zas ne?“ ptám se kamaráda, který k nám po delší době došel na kafe. Ne že bych byla zvědavá nebo moc vlezlá, to ne. Ale moc svobodných mužů po třicítce neznám a musím myslet i na své nezadané kamarádky. Potřebuju mít přehled. „Ale jo, jde to,“ stroze odpovídá. „Jako jak jde to. Máš se culit, čumět zasněně do prázdna a myslet jen na ni, pak je to dobrý. A to je jedno, že ti bude pomalu čtyřicet,“ dodávám dřív, než začne argumentovat tím, že už několik desetiletí není školák. „Musím si skočit pro cigarety,“ obratně změnil téma, „za chvilku jsem zpátky.“

Když se vrátil, pohodlně se usadil, zapálil si cigaretu a zhluboka vdechl kouř. Díval se přímo před sebe, snad na mé petúnie nebo na panelák o kousek dál? „Tak a teď už holku nemám.“ „Cože?,“ ptáme se naráz s manželem nechápavě. „Však před chvilkou jsi ji ještě měl. A teď už nemáš?“ S manželem se na sebe nechápavě díváme a gesty si naznačujeme, kdo by se měl dál vyptávat.

Začal pokorně sám. „Napsal jsem narychlo cestou do obchodu zprávu mé nové domácí. Dnes se k ní totiž budu stěhovat do podnájmu.“ Skutečně stručná a výstižná zpráva: Co muzu prinest at k tobe vecer nejdu naprazdno? „Ale já blbec to poslal své holce,“ dodal. Jen těžce jsme s manželem zadrželi smích. Kamarád zcela vážně pokračoval dál, „a tak jsem obratem volal Lucce.“ Decentně jsem se otočila zády k manželovi. Pohled na jeho souboj s přívalem smíchu mi bránil tvářit se jako skutečná kámoška. „A co ona? Co ti na to řekla?“ ptám se už jen formálně. Slzy se mi tlačí z očí a já se je snažím silou vůle nacpat zpátky. „Prý jsem už nemusel ani volat. Tohle už asi nevyžehlím, viď?“

A v té chvíli nad námi zvítězil smích 3:0.

Život může být nádherný, když se bere z nadhledu...