Snaha se cení aneb doktůrek v růžovém

Když se začnu snažit, obvykle to zavání katastrofou. Tohle prokletí jsem zřejmě zdědila po babičce. Mám podezření, že to bylo přesně ten den, kdy jsem k ní jela na návštěvu a ona se rozhodla, že mi připraví řízky k večeři.

Usmažené řízky ještě na chvilku vložila do trouby, aby byly měkoučké jak papučky. Když jsem přijela, místo řízečků jak papučky jsem větrala celý dům a váhala, zda-li mám volat hasiče. Babička si totiž zdřímla.

Od toho dne si už nevzpomínám na žádnou babiččinu pohromu. Buď se přestala snažit anebo, a to se mi zdá být pravděpodobnější, mi odevzdala pomyslné žezlo. Od té doby se totiž bortím s pohromami různého kalibru a vždy si v duchu přísahám, že se už nikdy v životě nebudu snažit.

Asi před dvěma lety se manželovi podařilo změnit práci. Hurá! Už žádné noční služby. Žádné víkendové služby. Žádné třicetihodinové pracovní maratóny. Měla jsem z toho ohromnou radost. Když se blížil termín jeho pracovního přestupu, rozhodla jsem se pro něj udělat milé gesto, které mu jednoznačně řekne, jak moc mu fandím, jak se ho snažím podpořit a taky jak moc ho mám ráda.

A tak jsem ze skříně vzala všechno jeho bílé doktorské oblečení, nachystala žehlicí prkno a pustila žehličku. Jak si tak žehlím druhou nebo třetí košili, zdálo se mi, že to prádlo není dostatečně bílé...tedy adekvátně k mému slavnostnímu pocitu nekonečné radosti.

Nedostatečně zářivě bílou hromádku prádla jsem nacpala do pračky, přisypala prášek na nejbělejší prádlo, přidala prášek s aktivním kyslíkem a taky aviváž. Celou tuto chemickou směs jsem nechala kroutit na devadesát stupňů a s pocitem absolutního trumfu jsem usedla ke knížce.

Když tu se ve dveřích objevil manžel. Vypadal jako brunátní nafouknutý čtverzubec Valoun z pohádky o Nemovi. Myslím, že ani tento popis dostatečně nevystihuje realitu.

„Z pračky teče růžová voda. Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Růžová? To je hloupost. Proč růžová?“ Ta utěrka s červenými proužky, co jsi tam přidala, našeptává mi skřítek Pohroma a škodolibě se u toho chechtá. „Ješiši, fakt je růžová,“ konstatuju, když nakouknu do vany. Pak nakouknu do pračky a přemýšlím, kde o víkendu budu kupovat nové doktorské blůzy a kalhoty.

Když jsem své růžové veledílo věšela na sušák, pořád jsem doufala, že když to uschne, bude to zářivě bílé. Po tváři se mi kutálely slzy jako hrachy. Zkazila jsem to. Tohle je mnohem horší, než pitomé řízečky jako papučky. Tohle je kardinální průšvih! Vždyť on nemá v čem jít do práce! Tyto myšlenky zcela zahltily mou mysl, když tu mi nad hlavou blikla žárovka. Co žárovka, přímo reflektor!

Rychle jsem mokré růžové prádlo nacpala zpátky do pračky, do nádobky na prací prostředek nalila dvojitou dávku Sava a přidala extra dávku aviváže. Nemám tím co ztratit. Buď to bude růžové anebo děravé. Prašť jak uhoď.

A tak můj manžel nastoupil o dva dny později do nové práce. Zářivě běloučký, hygienicky čistý, jemně provoněn chlórem. Tak jsem si zas jednou odpřísahala, že se už nikdy, fakt nikdy nebudu snažit!