O stydlivce a bujných muškátech

Ještě nikdy se mi nepodařilo vypěstovat tak bohatou záplavu muškátových květů, jako v létě posledního roku mých vysokoškolských studií. Metrové převisy barevných květů zdobily mou loggii snad až do podzimu.

Já se tenkrát učila na státnice a zalívala muškáty. Dvakrát denně. Vždy ráno někdy kolem 8:25 dostaly muškáty svou první zálivku a pak večer v půl šesté druhou. Flákala jsem to jen o víkendech. To jsem se v osmém patře za nimi nemusela krčit a s konvičkou v ruce stříhnout na svého souseda, když odcházel do práce anebo se vracel domů. Vodou nasáklý substrát tak měl alespoň šanci mírně proschnout.

Když jsem ho poprvé potkala, v sluchátkách mi právě hrála Duffy svůj velký hit Mercy, já čekala se svým psem na výtah v naší bytovce a on stál najednou za mnou. Ohlédla jsem se a od toho okamžiku má duše přestala mít klid a můj mozek vyhlásil studijní stávku. I když pracoval na plné obrátky, odmítal si pamatovat jakékoliv nové poznatky z jaderné chemie. No jo, přiznávám, líbil se mi už na první pohled.

A tak jsme nastoupili do výtahu. On v dokonale padnoucím obleku, elegantní, vyrovnaný, sebevědomý. Já v natržených džínách a vytahaném triku, s funícím psem a oslintaným míčkem v ruce. Ach jo, život občas není až tak spravedlivý, jak bychom chtěli.

Za normálních okolností bych se nového souseda zeptala, jestli je tu nový, jelikož ho ještě nepotkala, mile bych ho uvítala v naší bytovce a popřála mu hezký zbytek dne. Ale tohle rozhodně nebyly normální okolnosti a tak jsem ze sebe jen roztržitě vysoukala: „Které patro to bude?“

Druhé patro. Sakra. To je moc nízko. „Hezkej pes,“ snažil se nesměle navázat rozhovor, „doufám, že mě nesežere.“ „I když tak patrně vypadám, svému psovi rozhodně nepředhazuju kusy roztrhaných sousedů,“ odpovídám s nesmělým úsměvem.

Zcela racionálně jsem usoudila, že mnohem lepší bude mlčky koukat nežli se snažit komunikovat. A tak jsem díky svému pozorovacímu talentu vypracovala přesný harmonogram zalívání muškátů. Kdyby se cestou do práce náhodou ohlédl a uviděl mě na jedné ze 144 loggií naší bytovky, nemusela bych přiznat, že ho šmíruju. Rostliny potřebují vláhu, hlavně v létě!

A tak ty muškáty rostly, kvetly, já absolvovala státnice a užívala posledních prázdnin. Avšak už nikdy jsem se neodhodlala být před ním vtipná. Jen jsem o něm snila a doufala, že by mi snad strýček náhoda mohl trochu pomoci. Alespoň trochu!

Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se! Šťouchá do mě psí ňufáček jednou v noci, stav nejvyšší pohotovosti. Nazouvám ponožky a tenisky, přes noční košili obleču mikinu, do jedné ruky chňapnu vodítko a do druhé klíče od bytu a už pádíme rychle ven. Stihli jsme to! Zatímco můj pes ulevoval svým útrobám, já stála v noční košili, mikině a teniskách, se sáčkem na exkrementy nataženým přes ruku, v šeru noční lampy.

V tu chvíli se moje nenaplněná touha potkat ho dokonale naplnila. Světla taxíku, který zastavil u naší bytovky, si na mě pěkně posvítila. Zaplatil, vystoupil a já měla děsnou chuť se propadnout až někam do zemského pláště.

Když mě spatřil, tak se usmál. Tehdy nad ránem jsme se vzájemně představili a taky jsme si konečně začali tykat. Čas letěl, muškáty postupně začaly schnout. Když přišly první mlhy podzimu, v okně jeho pronajatého bytu se už nesvítilo. Odstěhoval se dřív, než jsem stihla zjistit, jestli by se mnou nezašel na kafé. A pak se mi najednou zdála ta představa, že se jednou cestou do práce otočí a uvidí mě na jedné ze 144 loggií naší bytovky, schovanou v muškátech s konví v ruce, děsně absurdní.