To říkávala už moje babička, když jsem byla ještě malá holka. Hlavně když jsem jí jako desetiletá tvrdila, že se rozhodně nikdy nevdám.
Nejvíc jsem byla vždy přesvědčená, že:
- nikdy se nebudu vozit lanovkou
- nikdy nesednu na motorku
- nikdy nebudu jíst syrové okurky
- nikdy nechci mít pudla
- můj pudl nikdy nebude mít sestřih ve stylu anglického parku
K rozhodnutí, že se už nikdy nebudu vozit lanovkou, jsem dospěla, když mi byly tak tři nebo čtyři roky. Na výletě lanovkou na bratislavském Kamzíku jsem sklouzla ze sedátka a visela jen za ruky. Pamatuji si to dodnes. Vloni můj manžel naplánoval parádní výlet. Lanovkou. Na Lomnický štít.
Z motorek mám respekt. Člověk na motorce je předci jen mnohem zranitelnější. Stačí jeden zlý pohyb a může se stát tragedie. Nabídku povozit se na motorce jsem ale neodmítla, ačkoliv jsem se strašně bála. Víc než návštěvy u zubaře, to přísahám. Navlečená do motorkářského oděvu jsem přemýšlela, co by po mě kdo měl po mě dědit a hlavně kdo dá pejskům večeři. Jízda byla báječná. Měla jsem děsnou chuť pustit se, roztáhnout ruky asi jako Rose ve filmu Titanic. Ten pocit volnosti a svobody byl euforický.
Zelenou barvu prostě miluju. Miluju špenát i brokolici, hlávkový salát i hrášek, dokonce i fazolky, ale čerstvé okurky prostě ne. Vyhýbám se míchaným zeleninovým salátům v jídelnách i restauracích, nekupuju hotové bagety, v kterých na mě na každém soustu číhá zvadlá zahořklá okurka, vsáknutá do bagety. Stačí kousek a cítíte ji všude. Její chuť i její…řekněme vůni. Okurky prostě ne.
Mám ráda pejsky. Moc ráda. Volba plemene mého prvního psa byla jednoduchá. Kříženec. Byla to láska na první pohled a bylo mi jedno, kolik plemen psů se vmíchalo do jejího rodokmene. Pak jsme si s manželem pořídili psa druhého. Jak jinak – pudla. Co dodat? Asi jen to, že česání copánků na hlavě a uších se stalo mým hobby. A můj chodící kudrnatý anglický park to naštěstí měl rád taky. Měl se mnou strpení, i když měl srst staženou do gumičky tak, že musel, chudáček, mrkat spodními očními víčky.
A tak jsem dospěla ke stejnému závěru jako moje milovaná babička. Nikdy neříkej nikdy. A tak radši namísto tohle nikdy dělat nebudu říkám tohle mě nebere. Předpokládám však, že babička nemusela jezdit lanovkou či na motorce, aby na to přišla. Inu, bystrost jsem po ní asi nezdědila.
