Lily aneb když si vás adoptuje pes

Je to asi trochu paradox, ale člověk by se cítil asi hodně trapně, kdyby svého psa férově odnesl do útulku se slovy "už ho nemám rád, už ho víc nechci". Ve sběrnách nechtěných a nemilovaných jsou předci jen o trochu lepší podmínky nežli na poli či v lese.

Když psa vyhodíte někam na pole anebo uvážete o strom v lese, svědomí máte čisté, protože vás lidé za to nebudou soudit. Tedy... pokud se jim nepochlubíte. Soudit vás bude leda tak ten tvor, kterého jste nechali napospas osudu, bez jídla, domova i bez lásky. O tom, že psi dokáží přežít i hodně špatné podmínky, nemám nejmenších pochyb. Obdivuju je však za to, že i po tak špatných zkušenostech dokáží znovu lidem důvěřovat a své zachránce věrně milovat. To my lidé moc neumíme.

Před třemi lety, těsně po Vánocích, se na seznam nechtěných dostal další pes. Možná jen rozkousal pantofli anebo začal kulhat, možná si majitelé našli lepší hračku, pes prostě musel z domu pryč. Nikoliv však do sběrny nechtěných a nemilovaných.

Potuloval se po poli. Švagr ho viděl cestou z práce. Byl tam i druhý den ráno a taky večer. To už mu nedalo a příští den ráno si přibalil i krmivo a piškoty, které měl v úmyslu nechat malému tuláčkovi.

Tuláček se ráno už neukázal a tak si švagr pomyslel, že asi našel cestu domů. Večer tam však pro jistotu zaparkoval a šel se trochu projít po okolí, jestli toho nešťastníka neuvidí. Když dokouřil cigaretu, tak si definitivně řekl, že pejsek je asi už doma u svých páníčků a tak spokojeně nasedl do auta. Z místa spolujezdce na něho koukala prosebná psí kukadla. Tuláček si právě adoptoval svoji novou rodinu. Vlastně to nebyl tuláček, byla to psí slečna.

Ten den ji manžel vyšetřil v ambulanci a krom toho, že byla hladová, vystrašená a promrzlá, byla docela v pořádku. Když jsem ji držela na rukách, byl to hodně zvláštní pocit. Pevně se držela mé ruky, tulila se a já jsem měla pocit, že všechna něha světa je moc málo na to, abychom jí vynahradili to, co musela prožít.

Čas plynul. Sníh pomalu tál, dny se prodlužovaly a pes nikomu nescházel. „Měli bychom jí vymyslet nějaké jméno,“ navrhla jednou tchýně. „Když jí dáš jméno, tak už ti zůstane,“ podotýkám. A tak se i stalo.

Lily už zůstala v naší rodině. Je z ní krásný a opravdu hodně oddaný pes. A i když trochu kulhá, nám to nevadí. My ji máme rádi takovou, jaká je.