...to jsem zjistila už na gymplu. Poprvé jsem si ho všimla na chodbě prvního meziposchodí našeho gymnázia. Oba jsme byli ve druháku. Když jsem ho míjela na té chodbě, skoro jsem si ukroutila hlavu a div se nesesypala za schodů. Byl ze sousední třídy a já k němu vzhlížela nejen kvůli jeho nadprůměrným vědomostem z chemie a biologie, ale hlavně kvůli jeho zeleným očím a dokonalému zadku.
Co po tom, že už v tom věku to byl arogantní egoista, který pohrdá ženami. Já si naši společnou budoucnost bleskurychle vysnila a postupně jsem jen ladila drobné detaily, jako třeba kde budeme bydlet. Z něho se měl stát uznávaný kardiochirurg a ze mě výzkumnice. Bezpochyby ne míň úspěšná jako on. Představa, že ho jednou oslovím, mi dávala naději v lepší zítřky.
Jak to holky v tom věku často dělávají, každou přestávku jsem postávala s kamarádkou na chodbě a klábosila. Takticky jsem ji vždy otočila zády k němu, abych během našeho družného rozhovoru měla na něho dokonalý a hlavně nenápadný výhled. Oslovit ho? Věc nemyslitelná.
Kvůli němu jsem chodila do studovny Univerzitní knihovny a hodně četla a studovala chemii. Mnohým věcem jsem sice nerozuměla, protože jsem si ještě neuměla spojit souvislosti, ale to mi až tak nevadilo. Stačilo mi, že jsem pro případ konverzace byla připravena ho okouzlit svými hlubokými vědomostmi.
A jak ten čas letěl, byli z nás už spolužáci. Na ty dvě společné hodiny předmaturitního semináře z chemie jsem se těšila celý týden jak malé dítě. A pak v mé hlavě skrsla osudová myšlenka, že když se budu snažit, jistě si mě všimne a moje vysněná budoucnost v podkrovním bytu v samém centru Bratislavy se stane realitou. Jednoho dne jsem se asi po roku očumování našla odvahu oslovit ho. Na semináři jsme právě probírali prvky páté hlavní skupiny a tak v mé hlavě vznikl geniální plán - jak mu najednou zalichotit (a tím si ho získat), zahájit konverzaci a zároveň ho nechat pocítit, že on má navrch. „Ahoj, všimla jsem si, že máš skvělý přehled v anorganické chemii,“ lichotkami šetřit nebudu, „mohla bych se tě na něco zeptat?“ Záhadně se pousmál jako Mona Lisa. Teď už není cesta zpátky a musím to dokončit. „Mohl bys mi vysvětlit, jak je to s těmi volnými elektrony na atomu dusíku v molekule amoniaku?“
Chvilku se na mě jen koukal. Chladný pohled těch nejhezčích zelených očí mám v paměti dodnes. „To přece ví i podprůměrný chemik. Myslel jsem si, že jsi na tom trochu líp.“ Panebože, jak jsem si jen mohla myslet, že tohle skončí pozváním na kafe?
A to byl konec jedné jednostranné velké lásky.
Přešlo několik let, než jsem pochopila, že když se člověk snaží, není sám sebou. Nejsou to ani hluboké vědomosti ani unikátní dovednosti, kterých si ten druhý všimne. Kdepak. Je to právě to skutečné opravdové já, které se skrývá hluboko v naší duši a které vědomě či nevědomě ukrýváme před světem.
A tu anorganiku jsem nakonec vystudovala.
