Jako malá holka jsem sezónu zavařování i „marmeládování“ vůbec neměla ráda. Moje šikovné dětské ručičky byly plně využívány u tak nimravých činností, jako je třeba čištění rybízu na marmeládu.
Tyto činnosti jsem neměla ráda ze dvou hlavních důvodů. Jednak naše domácí „handmade“ produkty zavařování neměly ani zdaleka tak hezké láhve a etikety, jako ty kupované a tudíž ani nešly tak pěkně srovnat, ale hlavně suroviny na jejich přípravu často okupovaly lavór, který by mi tehdy ještě klidně mohl posloužit jako malý bazének.
Když jsem trochu povyrostla, každý rok o prázdninách jsem babičce se zavařováním a „marmeládováním“ pomáhala. Nikdy jsem to nedostala příkazem, ani to nebylo pod hrozbou domácího vězení (pro domaseda jako jsem já to stejně ani není trest). Já svou babičku měla nekonečně ráda a udělala bych pro ni cokoliv. Dokonce i tu nimravou kyselkavou rybízovou marmeládu!
Myslím, že v tomto směru by na mě teď byla babička moc pyšná. Ono jak se říká, přišel na psa mráz. Ty kupované marmelády sice pořád mají krásné baňaté skleničky i barevné etikety a jsou krásně srovnané v regálu, ale jaksi mi v nich chybí to, co dělá marmeládu dobrou marmeládou – hodně ovoce a opravdový cukr.
A tak jsem si jednou v létě řekla, že když s nabídkou marmelád v obchodech nejsem spokojená, tak je prostě nebudu kupovat. Vzpomněla jsem si na léta marmeládové praxe a šlo to jako po másle. Manžel pro můj klid na duši dokonce sehnal baňaté sklenice s barevnými víčky, no radost pohledět do mého regálu! Není třeba ani krásných etiket – mám jen kyselkavou meruňkovou a voňavou jahodovou. S obsahem ovoce přes šedesát procent, slazeno opravdickým cukrem. Panečku, to je lahůdka! Když ji natřu na vánočku s máslem, je ze mě na chvilku zas ta malá holka, co jezdila na prázdniny k babičce.
Letos jsem si uvědomila, že ani kečup mi už tolik nechutná. Spousta koření, spousta soli i škrob a s trochou fantazie pak i chuť rajčat. Ne-ne, říkám si, tohle už taky nepodpořím! S babičkou jsme nikdy kečup nevařily, ale předpokládám, že vařit kečup, to je skoro jako vařit marmeládu. Nebo ne?
Svůj rodinný recept mi moje šéfová nadiktovala jako z rychlíku a já jsem si udělala jen pár rychlých poznámek. K receptu jsem dostala i degustační skleničku, kterou jsme s manželem, s prominutím, doslova sežrali na posezení. Je rozhodnuto, letos vaříme i kečup.
Podle útržku papíru s poznámkami jsme sehnali základní ingredience výhradně z vesnické produkce. Nechci tímto vyvolat klamlivý dojem, že jsem biofil a éčkofob, ale rajčátka, papriky i jablíčka, která mají v sobě sluníčko, chutnají mnohem líp.
Postup je jednoduchý: očistit – nakrájet – rozvařit – rozmixovat – přepasírovat – dochutit – povařit – plnit sklenice – sterilizovat. A tak jsme loupali, čistili a krájeli, krájeli, krájeli, až jsme zaplnili dva největší hrnce, jaké v našem malém bytíku máme. Nachystala jsem si do ponožky koření a pár hřebíčků, všechny ty mrňavé kuličky jsem poctivě počítala, ponožku pevně svázala a dala pozvolna vařit.
„Než to rozmixuješ, tak vytáhni tu ponožku s kořením,“ vzpomněla jsem si na vtip mojí šéfové. A pak jsem si všimla tu ponožku s kořením. Ležela na lince vedle sporáku. Bez počítání jsem znásobila množství kuliček a hřebíčků a rychle to ponořila do budoucího kečupu.
Celou tu masu jsem pracně přepasírovala přes mrňavé sítko a náš budoucí kečup se začínal podobat na kečup. Přidala jsem cukr a očištěné habanero papričky. Věděli jste, že ty potvory se mají čistit v rukavicích? Mě to teda nenapadlo. Ale kapsaicin je prý skvělou prevencí před revmatem. Takže já revma nebudu mít alespoň tři další životy! Tak teď jsem svoje ručičky, skrz-naskrz nasáknuté papričkami habanero, napařovala nad hrncem až do úplného zhoustnutí kečupu, naplnila skleničky a sterilizovala.
V posledních článcích habanero prstů mi dva dny chyběl cit. A taky jsem tam zapomněla dát ocet, který chyběl na mém seznamu ingrediencí a tak jsem druhý den musela otevřít všech jedenáct skleniček a… No, prostě nebyla to taková balada jako ty naše marmelády, ale ten kečup (teď už) nemá chybu!
