O psech se říká, že vám nejdřív ukradnou srdce. A pak i pohovku. Ačkoliv jednu pohovku už mám a jinou nepotřebuji, ráda bych zjistila, jak to dělají.
O tom kradení srdce vím své. To mé mi ukradli už třikrát a tak se teď těm malým zlodějům už raději vyhýbám. Od prvního dne našeho společného soužití jsem byla ochotna i schopna je chránit, pečovat o ně, hýčkat je a rozmazlovat. Jak je to možné? Vždyť se ještě ani pořádně neznáme!
Občas jsem sama o sobě pochybovala, mám-li to v hlavě v pořádku. Postupně jsem se však utvrdila v tom, že jsou to zloději. Podlí a prvotřídní zloději!
Jsou malí a roztomilí. Vesele k vám přiběhnou, zavrtí ocáskem a z vás v tom okamžiku opadají starosti a problémy jako listí ze stromů na podzim. Pak vám svými ostrými mléčnými zoubky trošku ožužlají bradu i zápěstí, nakousnou palec u ponožky a to je natolik vyčerpá, až vám spokojeně a zcela oddaně usnou v náručí.
Vy si pak uvědomíte, že jsou něco jako nepopsaný list papíru. A taky že jste to vy, kdo na ten papír začne psát jedno neuvěřitelné dobrodružství. Osnova i děj tohoto dobrodružsví je jen na vás a právě to vám patrně dá sílu, energii i víru v hezčí zítřejšky. Dá vám to pocit, že už nikdy nebudete sami. Váš věrný přítel, který vám mimochodem právě ukradl srdce, bude pořád s vámi. Konec konců zanedlouho už ani na té pohovce nebudete sami...
Ti mí podlí zlodějíčkové mají mé srdce pevně v packách a já už vím, že mi ho nevrátí ho ani ve chvíli, když už musejí odejít do psího nebe. Zůstává po nich jen hluboká díra, kterou sotva kdy zalátám. Ale věřte nebo nevěřte, stejně bych neměnila. Ta bolest, která po jejich odchodu zůstane, je pořád dost nízká cena za to, co nám během života dají.
