A tak se to stalo. Zvoní mi telefon a já ho zvedám s blbou předtuchou. „Zemřel dnes brzy ráno,“ tiše řekla třesoucím se hlasem. Myslím, že smrt rodičů je jeden z těch momentů, se kterými se prostě nedá vyrovnat. Člověk najednou má pocit, že je na všechno až moc sám a najednou mu děsně chybí, aby ho někdo vedl životem za ruku a taky pohladil po vlasech, když je nám ouvej. A je úplně jedno, jestli vám je deset nebo třicet.
Člověk má pak asi jen dvě možnosti. Může se litovat a vyčítat osudu, jak je k němu krutý anebo se z posledních sil vzchopí a pokusí se díru v srdci jakkoliv zacelit. Nebyla jsem to však já, kdo jí poradil, kterou z cest si vybrat. Byla to moje milovaná psí slečna, která se přitulila k nejlepší kamarádce, jakou jsem kdy měla a dívala se na ni pohledem, který mluvil za všechno. „Koupíme ti pejska?“ zeptala jsem se jí opatrně. „Jo, chci pejska. Koupíme psa. A bude se jmenovat George,“ řekla odhodlaně a obě jsme si osušily slzy. Moje psí slečna tehdy přehodila výhybku na trati jejího života.
Vybrat si psa není ani zdaleka tak lehké, jak se na první pohled zdá. Mnozí si to ani neuvědomují, ale pes bude vašim parťákem pěkných pár let, stane se součástí vašeho života a chtě-nechtě taky zrcadlem vaší duše. Psa musí člověk prostě chtít celým svým já. Jinak by si měl raději pořídit psa leda tak plyšového.
Ale já jsem si byla jista tím, že ona bude skvělá psí máma. A tak jsme se pustili do hledání toho nejlepšího George pod sluncem. Postupně jsme si přibližně určili, jaký by měl být. Hledali jsme psa kamarádského, snadno vychovatelného, chlupatého, roztomilého, velkého, krásného, aktivního, hravého, mazlivého, neagresivního, parťáka do pohody i nepohody. Úspěšně se nám podařilo vyškrtnout různé kynologické pohromy a volba byla jasná. Bradatá kolie.
„Bradatá kolie, to je to, co se mi tak líbí, že?“ ptala se budoucí pyšná majitelka psa.
Naoko jsme se s manželem nabídli, že pomůžeme s výběrem štěněte, jelikož, řekněme, máme jistou praxi. Pravda je však taková, že dělat našim přátelům radost nás hodně baví a taky máme utrum, co se týká rozšiřování naší vlastní smečky. Za několik dnů jsem kamarádce poslala vzkaz: Ve čtvrtek ve tři vyrážíme na obhlídku George. Natankuj.
„Vy dva jste šílení, víte o tom?“ konstatuje kamarádka, když sedáme do auta. „Víme,“ odpovídáme jednohlasně s manželem. A vyrážíme na důležitou misi.
Osmdesát kilometrů, které jsme urazili, bylo nekonečných. „Myslíš, že si vyberu?“ ptá se kamarádka pořád dokola. „Jací asi budou? Jak si mám vybrat? Co když si nevyberu? Co když si vyberu špatně?“ Inu, byl to důležitý den a rozhodování bude těžké. Všichni drobečkové byli na fotkách nádherní.
Naživo byli malé bradaté kolie ještě hezčí. „Jejda, ti jsou krásní, já si asi nevyberu,“ říká nadšeně. „Vezmu si je všechny!“ Nakonec si vzala jen jednoho. Když ho uviděla, věděla, že právě on je její vytoužený George, její parťák a lék proti smutku.
Cestou od chovatelky jsme seděly na zadním sedadle a mezi námi bylo spokojené štěně, které mělo obrovskou radost, že jede někam za dobrodružstvím. S dojetím jsem poslouchala, jak skvělý společný život naslibovala svému novému miláčkovi. Už v tu chvíli tento čumáček začal štepovat záplatu na její zlomené srdce.
A tak se před třemi lety George stal našim novým psím kamarádem.
