Praha se oblékla do Vánoc. Před Týnem září vánoční strom, na náměstí postávají četné hloučky. Ve vzduchu je však zvláštně chladno. Tradice celá nesvá raději pádí dolů k řece, než aby zůstávala tam, kde z ní mnoho nezbylo.
Navzdory zvěstem o vylidněném centru je v neděli večer Staromák plný lidí. Letos poprvé bez koled a bez svařáku. Odevšad je slyšet češtinu, cizince aby pohledal. Od Malého náměstí přicházejí tři obrovští andělé na chůdách. Rozdávají vánoční přáníčka, sklánějí se k dětem. Mistrně udržují balanc, a při tom všem se jejich bíle namalované tváře stihnou usmívat, a přát všem pohodu a radost. Znějí opravdově, upřímně.
Lidé vypadají, že se baví. Prošli jsme Havelskou tržnicí, které letos poprvé od roku 1232 zeje prázdnotou. Navzdory andělskému přání jsou to smutné Vánoce. Snažíme se dodržovat tradice, jenže už to nějak neumíme. Předvánoční čas se mění v nákupní šílenství. Radují se obchodníci, banky, i novodobí lichváři. Je zvláštně poetické zmiňovat ty poslední v souvislosti se Starým městem pražským.
U vánočního stromu nás oslovil muž s ukrajinským přízvukem. Drží na ruce umžouranou sovu pálenou, a hned nám ji nutí na předloktí.
„Chcete přispět něco na krmení?“ ptáme se, když mu ji vracíme.
Muž nesměle přikývne. Podáváme mu dvacku. Muž schová minci do dlaně, a polohlasem utrousí:
"Stovku!"
Dobrá, malý opeřeneček se třeba bude mít líp. Dáváme mu stovku, kterou jsme ušetřili za svařák. Muž se chystá odejít, ale tentokrát natáhneme dlaň my. Neochotně vrací dvacku, a už vyhlíží další oběť.
Vánoční strom prosvětluje to lidské mravenčení tisíci světýlek. Z věží Týnského chrámu shlíží astronom Tycho Brahe, pohřbený tam někde dole. Před Staroměstskou radnicí šlapou lidé po pomníku sedmadvaceti českých pánů, kteří se nedožili Vánoc roku 1621, procházejí kolem Jana Husa, který přišel o stromeček o dvěstě let dřív.
Přišlo nám na mysl vyprávění naší babičky. Bylo jich doma čtrnáct dětí. K Vánocům dostávaly nablýskané jablíčko. Na víc nebylo. Očka jim svítila, jako by to byl ten nejkrásnější dárek na světě. Když pak jednou Ježíšek donesl pastelky, radostí celou noc nespaly. Kdyby se to stalo dnes, děti by přemýšlely, jestli se Ježíšek nezbláznil. Kde nechal všechny ty lega, Barbie letadlo, mobil, počítač?!
Za naše chudé Vánoce nemůže virus ani doba. Žijeme rychle. Nezastaví nás ani dovolená, která také spěchá. Sbíráme zážitky, jako by na nic záviselo, jak dlouho ještě budem žít. Rozsvěcujeme po okapech, po zdech, barevné žárovičky které září do noci, ale uvnitř domu je tma. Snažíme se dárky lepit mezilidské vztahy, snažíme se jimi koupit čas, dát omluvenku, ale lepidlo se nám v prstech rozpadá.
Jsou Vánoce, nebuďme negativní. Po návratu domů zapalujeme svíčku, zavíráme oči, a představujeme si, že za oknem padá sníh jako z Ladových obrázků. Domy jsou přikryté sněhovými čepicemi. Ponocný zahouká na trubku, opodál zaštěká pes, a ve snu k nám pak přijde babička a dá nám nablýskané jablíčko, na důkaz toho, že jsme ještě neumřeli.
