Náš život se občas ubírá cestama, které by nevymyslel ani nejpitomější básník. Někdy se nám to líbí, většinou ale vůbec. Když nám do cesty pošle hezkou holku, navíc nezadanou, většinou už víme, jak by se ta báseň mohla rýmovat. Mohla, jenže..
Na břehu podzimního rybníka seděl na bobku malý zrzavý klučina. Mohly mu být tak tři. Za ním stála maminka. Ve třiatřiceti to pořád ještě nemusí být paní. Prostě hezká holka. Dávala pozor, aby nespadl mezi kačeny, které se kolem začínaly shlukovat. Nejradši by si daly rohlík, ale on jim nosil všechno, co našel okolo. Kamínky, kousky kůry, větviček. Kačeny se na to všechno ochotně vrhaly a praly se o klukovy poklady, jako by mu chtěly dopřát pocit, že je pro ně nepostradatelný. Maminka ho bedlivě sledovalala, ale nesmála se. Zamyšleně se dívala do vln špinavýho rybníka, a ty kruhy jí odpovídaly abecedou, které rozumí jen lidi se smutkem u srdce.
Od silnice je sledoval otevřeným okýnkem sympatickej chlapík z auta. Zastavil, aby si vyřídil hovor. Odhodil telefon na sedadlo spolujezdce a sledoval tu dvojici obklopenou kačenama. Chvíli pozoroval klučinu, chvíli holku, a pak ho zaujaly kruhy na hladině. Díval se na ně a zdálo se, že jejich řeči taky rozumí. Nevím, co si představoval, ale vím, že mu chyběla právě taková holka, a takovej roztomilej klučina.
Nebyl zvyklý dlouho váhat. Vystoupil, zamkl auto, a vydal se k nim. Klučina si ho nevšímal, holka se ho trochu lekla. Zeptal se, jestli neva, když se k nim přidá. Z kapsy vyndal sáček s čerstvým rohlíkem a podal ho klučinovi. Ten sklonil hlavu a nedůvěřivě se na něj podíval. Pak natáhl ruku, a kačeny se konečně dočkaly něčeho na zub.
Chlapík, mohlo mu být něco přes čtyřicet, se zeptal holky, jak se jmenuje. Kamila, odpověděla a sklopila oči. Překvapil ji. Příjemně. Už víc než rok nebyla zvyklá na pánskou společnost. Poté, co se odstěhovala od partnera, bydleli s malým v domku u rodičů.
Po tom, co si zažila, neměla nejmenší chuť do seznamování. Přítel měl dobrou práci, bydleli v domečku v Podkrkonoší, a před sousedy i rodiči působili jako šťastná rodinka. Jen ona věděla, že už to dlouho nevydrží. Začalo to nenápadně. Uprostřed noci odešel z domu. Neměl důvod chodit jinam, doma měl hezkou mladou ženu, a všechno na co si vzpomněl.
Jenže on potřeboval utéct sám přes sebou. Cítil se příšerně, všechno na něj začínalo padat, svět se hroutil a šílenou rychlostí uháněl do černý díry. Nikdo si ničeho nevšiml. Byla to bouře v jeho hlavě. Jednou beze slova odešel, a vrátil se po týdnu. Když se ho Kamča ptala kde byl a proč, nevěděl. Klečel před ní a prosil, ať se na něj nezlobí. Bylo jí z toho smutno. Tím víc, že už nebyli sami.
Měli maličkýho špunta, který ještě nic nevěděl o světě. Zeptala se ho, jestli už se to nebude opakovat. Sklopil oči, a smutně zavrtěl hlavou. Sám nevěděl, co se s ním děje. Navrhla, že spolu půjdou k psychiatrovi. Odmítl. Vzhledem ke své práci nechtěl riskovat, že si pošramotí pověst. Měsíc to bylo zase fajn. Měli se rádi, milovali se. Žili. Pak, po jednom krásném milování, se sebral a zmizel do noci. Tentokrát už Kamila nečekala. Se slzami v očích se ráno sbalila, a s maličkým odjeli k rodičům.
Ozval se po dvou měsících. Věděl, že to je zlý, proto ani nijak nenaléhal, neprosil. Psychiatra, tentokrát už jen kvůli sobě, znovu odmítl. Poprosil Kamču, jestli by mohl maličkýho občas vidět. Jednou za čtrnáct dní. Neodpověděla. Rozbrečela se do telefonu. Nikdy si nepředstavovala, že to takhle skončí.
Seznámili se na inzerát, chvíli si psali, pak se viděli. Vzpomněla si, jak na první schůzce nechápal, proč si taková hezká holka hledá partnera přes seznamku. Pokrčila rameny, a dál to nerozebírala. Ve skutečnosti ji to potěšilo. Věděla, že se mu líbí! On byl sympaťák, a pořád se měli o čem bavit. Měli na co navázat, hodně si toho stačili napsat. Trochu se zamračila, když jí připomněl, že na jeho dlouhé maily odpovídala dvěma řádky. To neznamená, že bych si nechtěla psát. Jsem prostě taková.
Poprvé se ji pokusil vzít za ruku. Nebránila se. Pusa přišla na další schůzce. Pak už to šlo rychleji, společné bydlení, život. Do toho se jim narodil klučina. Netušili, po kom má nazrzlé vlásky, ale oba věděli, že je doopravdy jejich. Bydleli v domečku a všechno bylo fajn, Možná až moc, pomyslela si Kamča, a znovu se zahleděla do vln. Chytla maličkého za ruku, ohlédl se na ni, hodil kačenám poslední kus rohlíku, a druhou rukou chytil chlapíka, kterého znal sotva čtvrt hodiny.
Podíval se na jednoho, pak na druhého, vytrhl se, a spojil jim ruce. Kamča se poprvé ten den usmála, chlapík se usmál na ni, a když jí vlepil letmou pusu na tvář, nebránila se. Předtím, než si vyměnili telefonní čísla, ho sama políbila. Nesměle, opatrně. Byl to první polibek pro velkýho chlapa po víc než roce. Usmál se, a zamával jim na rozloučenou.
Ozval se po týdnu. Prý, kdy zase půjdou krmit kačeny. Často si na něj vzpomněla, ale nic si od toho neslibovala. Vlastně ani nevěděla, jestli někoho nemá. Maličkého tentokrát hlídali rodiče, a bylo z toho rande, a pusy přestávali počítat, a nakonec to bylo se vším všudy. A bylo to krásné, a trvá to doteď.
Tu holku znám. Není to žádnej pitomej příběh z vymyšlený červený knihovny. Vím, že si hodně vytrpěla, a hodně nabrečela. Jsem rád, že je šťastná. Ten chlap vedle ní bych chtěl být já. Možná to jsem já.
Život je zkrátka děvka. Drsná a nevypočitatelná, ale když se s ní naučíte žít, dokáže být neuvěřitelně krásná.
Váš komentář nebo dojmy můžete zanechat i na mých stránkách ZDE.
