První zprávy o viru přišly z Číny. Bylo otázkou času, kdy se díky leteckým mostům objeví na starém kontinentě. Odnesla to Itálie, kde podle fotek z novin a novinek nemocnice praskaly ve švech.
Psal se rok 2020. Na jaře dorazil bacil, jaký svět neviděl. Aspoň tak byl médii prezentován. Tedy, on tu byl nejspíš už na podzim předcházejícího roku, jak potvrdilo více lidí, a včera sousedka, která v té době prodělala podivný zápal plic. První zprávy o viru přišly z Číny. Bylo otázkou času, kdy se díky leteckým mostům objeví na starém kontinentě. Odnesla to Itálie, kde na záběrech z médií nemocnice praskaly ve švech, a italští lékaři byli stavěni před nelehkou volbu koho zachránit, a koho nechat zemřít.
“Živí budou závidět mrtvým,” píše se v bibli. Dávno mrtvý autor měl na mysli morové rány, které dnešní rozmazlená doba naštěstí nepamatuje. Přesto v nastalé mediální smršti mnohé občany takový příměr napadl. Následovala vládní opatření, která byla většinou dodržována. Našlo se samozřejmě pár rebelů, kteří prohlašovali koronavirus za obyčejnou chřipku a opatření bojkotovali. Doba letních prázdnin, kdy nákaza díky sluníčku poněkud polevila, a vláda opatření zmírnila, jim dala zdánlivě za pravdu. Nikdo netušil, že v prosinci se stane něco mnohem horšího.
S podzimem přišla druhá vlna. Statistiky pozitivně testovaných letěly nahoru, přibylo karantén, nemocnice se plnily. Většina občanů pochopila, že je nuté radikálně zredukovat navštěvovací aktivity. Firmy houfně zavedly home office, vláda zavřela školy, autoškoly, hospody, obchody. V noci bylo možno vycházet ven pouze se psem. S kočkou nikoli. Lidé seděli poslušně doma, a když už vystrčili nos, tak jen na nezbytné nákupy základních potravin. Opravdu se báli, bez rozdílu věku. Nákazu brali opravdu vážně, oči nalepené na televizní obrazovku, kde jeden covid program střídal druhý. V záplavě informovanosti si ani nevšimli, že prakticky vymizela klasická chřipka.
Očekávání, že se díky epidemii lidé zamyslí nad svými životy, budou ohleduplnější, a víc se semknou, se příliš nenaplnilo. Mnozí si povšimli, že se nenaplnily prognózy sucha, a s ním souvisejícího nedostatku potravin. Pršelo víc, než jiné roky. Zda to byl důsledek minimálního leteckého provozu, nedokázal nikdo s jistotou říct.
Svět se těšil na vakcínu, která si se zákeřným virem poradí. Bohatší společnost bojovala s obezitou, chudší s hladem. Zdálo se, že svět navzdory utopiím nebude nikdy spravedlivý.
Jakmile se v polovině prosince k radosti dětí objevil první sníh, uvědomili si dospělí, že všude kolem chybí vánoční výzdoba. Jako by ta poslední byla už strašně dávno. Supermarkety nebyly obtěžkány vánočním šílenstvím, což většina nakupujících uvítala. Plánovali, jak si konečně udělají pohodové Vánoce s nejbližšími. Netušili, že se jim to ani tentokrát nepovede.
Začalo to nenápadně.
Zpravodajstvím proběhla okrajová zpráva o zemětřesení v Itálii. Ti, kdo ji přece jen zaznamenali, nad tím mávli rukou, a dál se věnovali přípravě Vánoc. Takových otřesů už bylo. Navíc je to daleko. Další zpráva říkala, že v Rakousku zlobí přistěhovalci. To bylo mnohem blíž. Naštěstí vše utichlo. Tedy, všechno ne. Objevily se další zprávy z Itálie, tentokrát doprovázené varováním jakéhosi geologa. V televizi šel jen krátký šot. Mnohé Středevropanky zaujal mužným sympatickým vzhledem, zatímco jejich manželé se věnovali konzumaci laciného plechovkového piva, a vůbec je nezajímaly nějaká Flegrejská pole, a už vůbec ne dřímající supervulkán.
Pak se to stalo. Po sérii dalších varovných otřesů došlo k obrovskému výbuchu. Celá oblast přímořských luxusních čtvrtí o rozloze desítek kilometrů čtverečních se ponořila do moře. Osobní věci místních pršely spolu s drobným kamením a těžkým prachem po několik dní na Řím, který varování geologů po léta zlehčoval. Pršely i na Vatikán, jako by chtěly žalovat, že žádný Bůh není. V nastalé panice si nikdo neuvědomil, co to znamená pro svět. Evropanům to začalo naplno docházet, až když oblak sopečného popela s konzistencí cementu zbarvil do šeda vody Baltského moře.
Objevily se čarokrásné rudé západy slunce. Životodárná hvězda tu barvu přijala za svou, a nepolevila z ní celé měsíce. To mělo za následek celkové ochlazení o desítky stupňů, umocňované už dříve přepokládaným snižováním sluneční aktivity téměř na polovinu s vrcholem v roce 2030.
Sluneční elektrárny, které díky vrstvě popela a minimu slunečního záření přestaly pracovat jako první, byly tím nejmenším, co lidstvo potkalo. Vegetace, na které jsou přímo či nepřímo založeny všechny potraviny, se jen velmi pomalu vzpamatovávala ze šoku. Tráva nerostla, avšak majitelé sekaček si toho příliš neužívali.
Začal boj o holý život. Byly tu nějaké prognózy, že do roka se vše vrátí do normálu, ale lidé, donucení nečekaně žít ze dne na den a bojovat o vlastní přežití, jim příliš nevěřili. V podstatě neměli na vybranou. Kdo přežije tenhle rok, má šanci, že se dočká nějaké budoucnosti. Ostatní mají smůlu. Vtip, kdy si planeta Země stěžuje Marsu: „Chytla jsem lidi,“ a ten jí odpoví: „Neboj, to přejde,“ a smyslně ji pohladí, dostával téměř apokalyptický význam.
Zavládla anarchie. Kdo měl čím, bránil se. Kdo se nebál, kradl vše, co se dalo pozřít. Kdo se bál, zemřel. Marně lidé očekávali zvony, které se rozezněly na konci první světové války…
Navzdory člověčímu přesvědčení příroda vždycky vyhraje. Mnohdy je zdánlivě krutá, avšak co my víme o tom, jaké strašné věci se dějí ve vesmíru, který dává vzniknout životu, aby ho vzápětí zahubil. U koho se ten ubohý život a tvorové z něj vzniklí chtějí dovolávat spravedlnosti?! Dokud tu jsme, žijme, jak nejlíp umíme. Nic netrvá věčně, a konec přichází často bez varování. Nepřehánějme to s náboženstvím ani s askezí. Máme jedinečnou příležitost zakusit si vědomé bytí, než si síly, které se zcela vymykají našim představám, neznajíc pojem dobra a zla, usmyslí zamést před vlastním prahem.
