Zakázanou noční Prahou

Nahlédl jsem do jednoho z mnoha pražských podniků, a zůstal jako opařen. Kdyby to viděl ministr, nejspíš by zaplakal. 

Pokud na večerních toulkách Prahou nezabloudíte zrovna na některý z mnoha hřbitovů, abyste se pobáli stínů, anebo v naději, že spatříte ducha českých velikánů, nemůžete minout stovky malých hospůdek rozesetých v ulicích jako lampiónky.

Je pokročilá hodina.

Někde tam v dáli, v teplé posteli, pochrupuje ministr zdravotnictví v objetí své krásné ženy, a ona na něj v polospánku marně mlaská. Zdá se mu o tom, jak před každým podnikem přešlapuje majitel, nedůvěřivě se mračí na kolemjdoucí, a pokud se rozhodnete vstoupit, pečlivě zkontroluje kulatost razítek ve zdravotní dokumentaci, a pro jistotu i mobil, jestli tam nemáte nějaké prasečinky. Uvnitř podniku personál mžourá v čínských respirátorech, vdechujíc vzduch v množství menším než malém. Ministr je spokojen, a respirátory se v jeho snu mění na bílé ovečky, a on je počítá, a usmívá se.  

Realita je bohužel zcela jiná. Kdyby to ministr viděl, nejspíš by zaplakal. Nahlédl jsem do jednoho z těch mnoha podniků, a zůstal jako opařen. V hlavě mi zněla všechna opatření v posledním platném znění... a uvnitř žádné rozestupy, žádné roušky! Lidé se veselí, harmonikář hraje staropražské písničky, a i přes výborné pivo se mu nepletou klapky, a hostům se nepletou jazyky, protože vědí, že je velký rozdíl, být ožralý jako doga, anebo naslouchat zlatavému moku. 

Byl jsem v pokušení přeříkat jim aktuální opatření jako básničku. Asi by mě nevyhodili, ale zůstal bych tam sám. Všichni ti nezodpovědní blázni by mě opustili. Zůstal bych tam sám se svou zodpovědností, se kterou, jak jsem si uvědomil, jsem si nikdy příliš nepokecal. A tak jsem mlčel, a naslouchal. Nepadlo ani slovo proti spícímu ministrovi nebo vládě. Zdravotní tematika i politika byly přirozeně zapovězeny. Naslouchal jsem lidem, kteří toho o Praze hodně pamatují, a s radostí se podělili s kýmkoli, kdo byl ochoten naslouchat. Došlo mi, že ducha staré Prahy nezničí vůbec nic, protože bude kroužit jako dvouplošník z první světové, který zapomněl přistát, a práškovat každého příběhy, ať o to stojí nebo ne. Když na to přijde, popráškuje navzdory ochrance i ministra, který je dosud příliš mladý na to, aby byl sám sebou.

Co vám budu povídat - zůstal jsem v té hospůdce v šoku přes tři hodiny. Bylo mi mezi těmi nezodpovědnými naprosto báječně. Sotva jsem vyšel ven, a kouzlo pominulo, nakoplo mě spolu s chladným nočním vzduchem svědomí. Kolem právě tlačil bezdomovec káru, u které měl na vodítku psa, vlčáka s veselýma očima. Zastavil jsem ten zvláštní průvod, sedl si k vlčákovi, vzal jeho chlupatou hlavu do dlaní a dovolil mu, aby mi radostně olízal tvář. Doufal jsem, že to jako první pomoc bude stačit. Nerad bych totiž zahltil lůžko v nemocnici, nebo něčí mrazák, případně ve hřbitovní půdě zabral místo některému z našich politických velikánů.