Krátce před revolucí spadlo na Staropackých horách u Nové Paky letadlo. Je to už přes třicet let, ale připadá mi to jako včera.
Včera jsem u rybníka ve Štěpanicích, kam chodím pravidelně plavat, potkal rybáře, který mi nečekaně tuhle událost připomněl.
Krátce před revolucí spadlo na Staropackých horách letadlo. Měl jsem tenkrát plnou hlavu povolávacího rozkazu, ale jsou věci, který člověk zažije jednou za život. Byli jsme tam s taťkou dřív, než místo obsadili ruští vojáci. Les byl prosáklý petrolejem, který podivně voněl. Všude se povalovaly kusy letadla a ostré náboje do palubního kanónu. Narůžověle rosolovitá hmota na cifernících budíků, povalujících se v jehličí, dávala jasně najevo, že není koho zachraňovat. Ostatně přeražené kmeny sedmdesátiletých smrků a velký kráter v čedičové zemi, kam letadlo zmizelo, dával tušit, že smrt si pro dva zkušené piloty přišla ve zlomku sekundy. Krátery byly dokonce tři. Velký od trupu, a dva malé od křídel.
Nedaleko přistál velký vrtulník. Vojáci z něj tam tenkrát byli během chvilky. Vymezili prostor, kam je vstup zakázán. Při pohledu do hlavní samopalů jsme ani nemuseli umět rusky, abychom pochopili. Přesto jsme všude tam, kam jsme směli, nacházeli obrovské množství součástek. Vše bylo pokroucené následkem obrovského nárazu. Sbíral jsem rozházené náboje dlouhé skoro jako pivní láhev a zašlapával je do mechu.
Na včerejším setkání s rybářem jsem se dozvěděl ještě pár věcí, které jsem nevěděl. V sousedství dědy a babičky v Tovární ulici bydlel děda Syrovátko. Ten prý viděl, jak letadlo hořelo, a s nepřirozeným rachotem klesalo. Na poslední chvíli to piloti ostře otočili, aby se vyhnuli hustě obydlenému městu. Letadlo pak dopadlo na Staropackých horách. Možná se oba zkušení důstojníci nekatapultovali jen proto, aby měli jistotu, že letadlo nedopadne mezi lidi. Dnes se všeobecně nadává na Rusko, ale zapomínáme, že jsou to lidi jako my. Mají svoje ženy, mají rodiny. I ti piloti je měli. Zbyla z nich jen jména napsaná na pomníčku.
“Před týdnem jsem našel poblíž kráteru téměř celou laminovanou přilbu jednoho z pilotů. Měla typickou černorudou barvu. Visela třicet let v korunách stromů, než spadla,” zakončil své povídání rybář.
