Žijeme v blažené nevědomosti. Snad bychom i chtěli znát víc pravdy, než je nám každodenně dovoleno, ale bojíme se, abychom se něco nedozvěděli.
Podle statistik, které jsem dnes ráno četl, věří polovina Čechů médiím. Chrochtají blahem, když je vláda drbe za ušima, kroutí se bolestí, když se mají bát. Tato úvaha však není o politice. Je o důvěře. Důvěře v informace, důvěře v sebe.
Sotva se narodí mláďata, kočičí, anebo lidská, bezmezně věří všemu, co se kolem šustne, protože jim nic jiného nezbývá. Pak rostou, a nakonec dospívají. A tady se ty dva světy, kočičí a lidský, rozejdou. Zatímco zvířátka si bystří instinkty, lidi je ztrácejí. Kočky i lidé vstupují do života vybaveni vším potřebným. Zatímco kočky toho využijí, lidé svou pomyslnou skříňku s nářadím často vyhazují do první škarpy. Přizpůsobují se, obrušují, aby zapadli, a příliš nevyčnívali. Soutěží v rámci toho, co jim je dovoleno, a nahlašují, co se hlásit musí.
Když tohle píšu, víří mi hlavou tóny varhanního Bacha. Ten ve své době taky poslouchal, protože chtěl přežít. První žena mu umřela, a tak si našel druhou. Z mužského pohledu to bylo terno, protože byla mnohem mladší, a byla krásná, zatímco on obtloustlý, a s kupou dětí. Měl jich pak dohromady celkem dvacet, a každé miloval víc než sebe. Byl géniem, přesto ho doopravdy nikdo neposlouchal, snad kromě stoletého holandského varhaníka Reinkena, kterého svým umem rozplakal, a který mu, utírajíc si slzy, potom řekl: "Myslel jsem, že tohle umění dávno umřelo. Ale vidím, že ve vás stále žije."
A tak si poslouchám melancholickou Fantazii a fugu C-moll BWV 537, která začíná teskně, jako pohřeb, a pozvolna se zvedá z popela, aby, jako většina Bachových skladeb, nakonec zazářila jako slunce, naše každodenní samozřejmost. Bachův svět je i naším světem. Vůbec se nezměnil. V tom málu co se od něj zachovalo, je víc života, než v nejslavnější knize světa, kterou je třeba neustále křísit, oživovat, aby neupadla v zapomnění.
Vidím, že se začínáte nudit. Nechám si tedy Bacha, a budu mluvit řečí, které rozumíte.
Informace jsou život. Bez nich by nám bylo hůř, než Robinsonovi na pustém ostrově, ačkoli, když o tom tak přemýšlím, ten toho věděl dost, aby přežil. Možná bychom si spíš připadali nazí, jako Brooke Shieldsová v Modré laguně. Chuděra ani nevěděla, proč je tak příjemné potkávat se s klukem. Představte si, že by někdo krásné Brooke tenkrát nakukal, že se má kamarádit jenom s holkama, protože kluci jsou fuj. Nebylo by se na co dívat.
Informace mohou být buď pravdivé, anebo lživé. Abychom se něco dozvěděli, musíme číst vše, co nám přijde pod ruku - i to, co je fujky, jako ti kluci. Jak jsem dnes četl ve statistikách, polovina lidí se spokojí s tím, co si přečte na největších českých portálech, patřících soukromníkům s vlastními názory, trendy, úmysly. Když se tak nad tím zamyslím, tisk nikdy nepsal pravdu, tedy ne úplnou. Snad jen o sportovních utkáních, a taky katastrofách, protože tam si to může ověřit i ten nejméně bystrý čtenář. Tisk, potažmo média, utvářejí obraz doby. Zrcadlo, které nám nastavují, bývá jen z poloviny rovné, takže je vlastně křivé, jako ty v bludišti na Petříně. Přesto se polovině lidí ten obraz líbí. Nejspíš zeštíhluje.
Málokdo má odvahu stát se novodobým Faustem, anebo krásným Urban-Grandierem, který prznil klášterní novicky tak dlouho bez trestu, až musel nějaký trest dostat, protože jinak by převrátil církev vzhůru nohama. Vysypal by všechny pokrytecké kněze, a s nimi i ty, kteří svou službu lidem myslí upřímně, byť často nesouhlasí s tím, co mají říkat. Novináři jsou vlastně novodobí kněží. Někteří píšou tak, aby se zavděčili. Nejsou zlí, jen dobře vědí, že by mohli být hladoví. Pak jsou tu takoví, co balancují na útesu. Ti mají rádi pravdu dokonalou, jako vybroušený diamant. Nedá mi to, abych nevzpomněl de Vriese, jehož lesk tento týden ustal.
Svět nebudují novináři, jak by se mohlo z předešlých slov zdát. Náš svět si budujeme sami. Jací jsme my, takový ho máme. Novinářům dovolujeme, aby nás informovali. Nikdy však nevíme, zda mluví pravdu, nebo lžou, třeba i tím, že něco šikovně zamlčí. Navzdory tomu, co jsem dneska četl, věřím, že je vás statisticky o dost víc než polovina, kdo máte vlastní rozum. Musím věřit, protože jinak by mě to tu s vámi nebavilo.
