Myslíte si, že "myslivec" je od slova „myslet?“ Procházka s dětmi se může díky našim skvělým myslivcům změnit v horor. Nevěříte?
V sobotu jsem se s dětma vydal na procházku na hrad Kozlov. Je to taková nepatrná zřícenina nad Lomnicí nad Popelkou, stará skoro tisíc let. Auto jsme nechali na Morcinově, a vydali se lesem z kopce směrem k Jičínu. Šli jsme po známé cestě. Po nějakých dvou stech metrech jsme málem šlápli do kaluže čerstvé krve. Hned vedle ležel kus masa velký jako řízek. Usuzovali jsme na dravce nebo na šelmu – ačkoliv nám přišlo divný, že nikde není ani chloupek. Po pár vteřinách objevily děti hned pod cestou vnitřek čerstvě vyvrženýho kance: „Tatí, co to je?“„Fůůůj, to je hnusný!“Ano, vedle cesty ležela krásná hromádka: žaludek, játra, ledviny, a celé to bylo omotané zakrvácenýma střevama. Lahůdka. „Tati, mě je špatně!“„Hele, co je to támhle u stromu? Nějaký červený hadry, asi?“ Další kompletní vnitřek z divočáka. Prasečina jak má být.O kus dál, u naleziště polodrahokamů, se z toho děti nějak oklepaly. „Hele, tati, pecka. A tady je druhá. Rozbijeme ji kamenem. To je krásnej kámen!“ „Tati, podívej, tady na cestě je taky krev!“Nepátrali jsme, co se skrývá v listí.Pokračovali jsme dolů a čekali, kdy bude odbočka na hrad. Nějak se nám ji povedlo minout, takže jsme skončili skoro až v Cidlině. Podzim krásně zbarvil staleté buky, ptáci zpívali, les voněl. Šlo se nám krásně – než jsme zakopli o další střeva, žaludek, játra…. Na cestě krve jako z prasete. Však jo.Na hrad jsme nakonec vydupali od úpatí kopce. Převýšení nějakých 250 metrů po kamenitým hřebeni nám dalo řádně počudit, takže jsme s radostí přivítali znovunalezený autíčko. Plíce provětraný, nohy unavený, pár drahokamů po kapsách. Z oblečení voněl les, ale v dětských očích kromě spokojenosti i trocha hrůzy z nechtěný lekce zvířecí anatomie. Páni myslivci, co nám na to povíte? Že by pytláci? Ale jděte. Nikoli divočáci, ale lomničtí myslivci jsou prasata, co mají v hlavě… však víte co. Člověk se ani nediví, že se občas trefí navzájem.
