Včera se v realitní inzerci objevila známá chata. Jakmile se řekne Kersko, mnozí už vědí. A ti, kdo by snad nevěděli, se to právě dozvěděli z nadpisu.
Kdo by neznal Bohumila Hrabala, jednoho z našich literárních velikánů. Z jeho ukecaných knížek tryskají fontány krásných slov, ve kterých je snadné se ztratit, rozplynout. Možná nejsem sám, kdo v takových chvílích zapomene, o čem ta knížka je, a užívá si Hrabalovy orgasmy, které ten starej lišák sype z rukávu jakoby mimochodem. Přečtěte si pár úvodních stránek z knížky Příliš hlučná samota - a přečtěte si je, i když Hrabala nesnášíte, nebo vám nic neříká. Nejspíš se v tom taky utopíte, a budete si říkat "To je blbec!...," protože vás dostane, a vy se budete stydět, a budete nechápat, jak jste mohli takový literární skvost celý život opomíjet.
Hrabal umřel, protože umřít chtěl. Jako by ho všechna ta krása hořkosti, které dokázal až do 83 let vzdorovat, najednou přemohla. Zanechal tu kromě mnoha knih a koček, také chatu v Kersku, kde to měl rád. Obyčejná zděná chajda, kterých máme v republice tolik, že bychom je ani nespočítali. Tržní cena kolem miliónu, možná trochu víc, když je kolem hezký plac. Najednou se objevila v inzerci chata, kterou mnoho Hrabalových čtenářů zná: bílá kostka, trochu cik-cak, stejně jako jeho život, zasazená mezi stromy. Zkrátka nic extra zvláštního. K tomu pár tisíc metrů pozemku, kde se dá postavit vila, a tahle chatička vedle ní bude krčit, bude zarůstat, zanikat - ne, brečet nebude - a postupně se rozpadne, a změní se v hlínu, a z té vyrostou stromy - přesně jak by si skromně slavný majitel přál. Celý život potichu křičel, že každý člověk je mohutným stromem - jen se bojí vyrůst. On si tu chatu vlastně vysnil, jako vzdušný zámek, jako katedrálu ducha, ve které se jeho myšlenky mezi gotickými okny, kterými dovnitř proudilo světlo i tma, odrážely od stěn, jako tóny varhan, protínaly se a křížily, a často se vracely k autorovi v jiných akordech, než původně zamýšlel, a on je poslušně zapisoval, a opatrně předkládal čtenářům, jako by se bál, že nebudou slyšet to, co slyšel ve své katedrále.
12 miliónů za jeho chatu je hodně. Prodávajícími jsou prý sousedi, kteří Bohumilu Hrabalovi na sklonku života pomáhali. Díky nim do chaty nezatéká, a dalo by se říct, že v té prázdnotě po majiteli je zase trochu útulno. Budiž řečeno ke cti, že prodávající ani slůvkem nezmiňují, komu chata patřila. Autor inzerátu jen skromně podotýká, že se nachází blízko autobusové zastávky "Hrabalova." Snad je to z úcty ke spisovateli, který sám byl nehraně skromný. Anebo možná inzerát na dům, ve kterém už nechce nikdo bydlet, míří na zájemce, který nečte, neví, kdo tam žil, a ani ho to nezajímá, protože má buldozer, a postaví tam vilu, které kolem rostou jedna za druhou. Hrabal by nad tím mávl rukou, a prodávající to ví, proto má čisté svědomí.
Dát 12 milionů za katedrálu, která může mít cenu miliardy, je vlastně strašně málo. Jenže to, že do ní vstoupíte, že si ji koupíte, a budete ji vlastnit, z vás Hrabala neudělá, i když si to možná budete podvědomě přát. Koupíte si katedrálu, a pak přijedete na místo, a najdete tam jen malinkatou chatku, protože majitel si tu obří stavbu vzal s sebou na věčnost.
