Sezóna lysohlávek

Houby dělíme na jedlé, jedovaté, a lysohlávky. S nastávajícím podzimem se pro "znalce" stává jediným cílem třetí populární skupina. Kdysi jsem houbičky taky zkusil. Vypadnete na vzduch, a jako bonus k tomu dostanete zážitek na celý život. Je to sice nebezpečné, ale je to zadarmo.

Nedávno jsem v českém rozhlase poslouchal obsáhlou reportáž o lysohlávkách: Kde je hledat, jak je rozeznat od jiných prašivek, kolik se jich dá sníst, aby se člověk ráno ještě vzbudil a mohl jít do práce, a tak dále. Skoro to vypadalo jako návod.
Představoval jsem si, kolik posluchačů má v tu chvíli ucho nalepené na rádiu, kolik už to zná, a kolik jich ohrnulo nos, že tohle teda nikdy.
Aby bylo jasno, lysohlávky nejsou žádná kratochvíle. Nejen proto, že jsou podobné některým suprově jedovatým houbám - třeba taková vláknice vás spolehlivě umrtví za několik týdnů - to už ani nebudete vědět za co. Ale i když se vám podaří najít ty správné, neznamená to, že přežijete. Po požití se dostavují neomezené možnosti, jako třeba schopnost létat. Bohužel jen ve vlastní hlavě. A pokud ta hlava pošle omámené tělo na balkon v šestém patře... Ty případy jsou myslím dostatečně známy. Bude to znít morbidně, ale tohle je ta lepší možnost. V horším případě se vám může rozjet dřímající schizofrenie - a máte to napořád - a zadarmo!
Nabízí se otázka, proč to lidé baští. Nejspíš ze stejného důvodu jako drogy. Pro uvolnění, pro pomíjivý pocit štěstí, pro únik z nesnesitelné reality... Lysohlávky jdou však ještě dál. Jejich účinek se podobá kdysi populárnímu LSD. Pamatujete na Timothy Learyho? Připravili ho o profesorský plat, protože účinky diethylamidu kyseliny lysergové zkoumal na sobě. Nebyl v tom samozřejmě sám, ale nebál se stavy na tripu barvitě, a především veřejně, popisovat.
Lysohlávky znali už naši keltští předci. Poznávali tak jiné fantastické světy, prolétli se přitom na koštěti, a ještě k tomu jako bonus získali nějakou moudrost. Část vědců dokonce tvrdí, že nebýt halucinogenů, pobíhaly by po povrchu zemském místo lidí skřehotající opice.
Co třeba jeden konktrétní příklad? Před mnoha lety jsem se, jako bylinkář, zajímal i o jiné stavy vědomí. Lysohlávky tenkrát znalo jen pár jedinců, internet takřka neexistoval, a tak se o nich vlastně něvědělo. Nějak se ke mně donesla informace o muchomůrce červené. Jasně, to je ta pohádková houba. Amanita muscaria, chcete-li. Usušil jsem tři kousky, a rozemlel je na prášek. Byl jsem sám na chatě - prostě mladej a blbej - a zkusil jsem jednu polévkovou lžíci.

Půl hodiny, a nic. Vzal jsem ještě jednu, a nastaly muka. Po čtyřiceti minutách šlo všechno ven. A k tomu ten hnusnej houbovej zápach! Tak, to je všechno, říkal jsem si. Jenže nebylo. Za chvíli jsem se začal propadat do jakéhosi polosnu., Všechno bylo skutečné, jen nějak divně pokřivené. Melodie z rádia se vznášela jako modrá a zelená křivka v prostoru, a každé slovo se táhlo jako Dalího budík. Aby toho nebylo málo, začal se zpomalovat veškerý čas. Bůhvíproč mě napadlo, že celý svět spěje do černé díry, kterou jsem viděl v dálce. Zbývalo jen pár vteřin, ale ty se vlekly snad dvě hodiny. Pak nastalo ticho. A tma. Přepadl mě ten nejšílenější strach co znám. Byl jsem mrtvý. Tu úzkost a beznaděj bych nikomu nepřál!
Zavřel jsem oči, a když jsem je znovu otevřel, byl jsem pořád naživu! Byla to nejradostnější chvíle z celého bláznivého pokusu.
Od té doby jsem z podobných experimentů vyléčený, a i když je to už pěkná řádka let, pokaždé, když si na to vzpomenu, objeví se mi v puse ta hnusná houbová chuť, a chce se mi zvracet.
Pokud se už nemůžete dočkat, až o víkendu vypadnete na vytipované místečko na lov lysohlávek, přeju vám dobrou chuť!

Článek můžete komentovat ZDE .