Proč zabíjíme dítě v nás?

Někdy takhle časně odpoledne v neděli, zvlášť ve chvíli, kdy se nám něco podaří, vyhrajeme závod, nebo hádku, si připadáme jako vítězové. Život nás prostě baví. Ale...

Máme spoustu starostí, které neumíme hodit za hlavu, a spoustu radostí, kterým se neumíme zasmát. Navzdory tomu jsme tam někde uvnitř pořád dítětem, jenž pohlíží na svět jako na nepřetržitý zázrak.

Dokud jsme dítětem, vidíme v první fotce řadu kamenů. A když to dítě v sobě zadusíme, je z toho rázem řada pomníků. Pod nimi leží muži, ženy, děti, jejichž jména kdysi vytesaná do kamene se už ani přečíst nedají.

Pokud je nám teď třeba šedesát, dali bysme leckdy cokoli, aby nám zase bylo dvacet šest. Ale kdo z nás by měnil s holkou na fotce?

Té bylo přesně tolik. I ona věřila, že umírání není pro děti. Navzdory tomu, že do studený hlíny ulehla už v předminulým století, dodnes jí někdo nosí na hrob květiny a svíčky.

Možná ten Někdo věří, stejně jako pozdě v noci my, že smrt je jenom začátek.