Co máte pořád s těma potvorama? Stejně se nakonec poslušně vrátíte k tý svý. Na kolenou ji budete prosit, aby vás vzala zpátky! Nebo ne?
S kámošem se rozešla holka. Přišel se vybrečet. Říkali jsme mu, že to s tou pozorností přehnání. Nedal si říct. Kupoval jí dárky, z práce chodil rovnou domů, zvládal domácí práce, dokonce o víkendech vařil. A ta mrcha nevděčná ho opustila! Nebyla první. Nejspíš ani poslední.
Franta je docela sympaťák. Jakmile nastoupil do firmy, kolegyně se mohly přetrhnout, aby si jich všimnul. Frantovi to dělalo dobře. Sem tam zašel s některou na skleničku, sem tam i něco víc. Jenže kolegyně začaly jedna po druhé odpadávat. Nakonec si musel dát inzerát, protože neuměl být sám.
Petr, se kterým jsem firmu zakládal, měl problém přesně opačnej. Opouštěl jednu holku za druhou. Pokaždé přišel smutnej a lakonicky pronesl: „Bože, ta byla tak hodná, že se to nedalo vydržet!“
Nějaký Bůh tohle nejspíš nevyřeší. Nebo se tomu nahoře směje. Syndrom hodných partnerů je stále větším problémem. Víme, co udělají, co řeknou, kde je najdeme – a kde je nenajdeme. Mají to v životě těžké – a my s nimi. Trpíme, snažíme se vytrvat, ale nakonec je stejně opouštíme. Přitom je to proti vší logice: Zahrnují nás pozorností, něžnostmi, jsou nám neustále nablízku, připraveni splnit každé naše přání..
A my nevděčníci se dusíme, uhýbáme, vysvětlujeme. Marně. Jsme nepochopeni, zatracováni. Končí to pokaždé stejně: Rozchodem. Rodiče nechápou, že jsme s někým tak hodným nevydrželi. Pokoušíme se jim to objasnit. Zbytečně.
Že bysme v jednadvacátým století už nevěděli, co roupama dělat? Omyl! Tahle patálie není ničím novým. Dějiny jsou plné služek a lokajů, kteří se bláznivě zamilovali do svého pána/paní. Čím víc je sekýrovali a přehlíželi, tím víc je milovali.
Jestliže se stane malý zázrak a dotyčná osoba svolí, abychom se k ní směli přiblížit víc než zbytek světa, čeká nás pravý Dakar. Nezvedá nám telefon, neodepisuje na sms, a pokud se o pár minut opozdíme na rande, prostě nečeká. Když žádáme později vysvětlení, suše poznamená, že nikoho ke svému životu nepotřebuje – a pokud nás má trpět ve své blízkosti a v posteli – že se musíme sakra snažit.
Dělá si co chce, kdy chce, a dělá to s chutí. A my na to zpočátku nevěřícně čumíme, ale pak pochopíme, že se nám ta nespoutanost a nejistota líbí.
A co z toho všeho vyplývá? Chceme-li být ve vztahu šťastní, musíme být zlobiví. Ne, že bysme snad měli zahýbat nebo chlastat jako Dánové. Ale vše ostatní je dovoleno. Tak se toho nebojte. Aspoň to zkuste – třeba natruc tomu škodolibému Bohu. Patřičně si to užívejte a pamatujte:
Hodný lidi jednou dostanou nebe. Zlobivý to co chtěj.
