Podepsat se učíme odmala. Často je naše jméno prvním slovem, které pak naoko rozzlobená maminka nachází v knížkách, na zdech, zkrátka všude.
Když pak vyrosteme, a náhodou narazíme na naše dětské knížky, často určené do popelnice, s úsměvem listujeme těmi pohádkami a říkankami, nacházíme v nich vedle Bohumila Říhy a Helenky Zmatlíkové podpis svůj, ségry, bráchy. Pak podepisujeme školní sešity, a škola nás baví. Později už nás moc nebaví, podepisujeme se s nechutí. Pak vyrosteme, a v dobách, kdy si myslíme, že jsme dospěli, se podepisujeme na veřejných záchodcích, vrýváme svá jména do pískovcových skal. Cizí dospělí nám za to nadávají, protože ničíme něčí majetek, nebo přírodní památky. Jenže zdi jednou spadnou, a skály se rozpadnou, a ti, kdo nám za to spílali, budou na hřbitově. Dodnes si pamatuju, jak jsem coby pětiletý zaklepal mladým stromkem ve veřejné aleji. Byl asi desetkrát vyšší než já, takže si asi dovedete představit, jak mu to ubližovalo. Přesto můj postoj stačil k tomu, aby se kolemjdoucí bába Zapadlová zastavila, významně se na mě a na maminku zamračila, zdvihla ukazováček, a s vážnou tváří pravila: "Počkej, ten strom s tebou vyroste!" Dodnes nechápu, co mě na těch slovech tenkrát tak vyděsilo.
Čas plyne - zatím ještě neutíká, nepádí. Namísto svého jména vyrýváme potají do kůry starého dubu v parku jméno své lásky, vedle jmen dalších lásek. Když potom máme děti, chodíme kolem toho stromu, a potají, aby o tom nevěděly, hledáme mezi těmi mechem zarůstajícími srdci to své, a ono tam pořád je! Trochu se zastydíme - přece jen už v nás uzrálo uvědomění, že se to nemá. Uplyne sotva pár let, a budou to samé dělat naše děti, a my se budeme přemáhat, abychom je neotravovali kázáním, které nám vštěpovali naši dospělí. Podepisování je roztomilá posedlost. Příroda ho snese stejně dobře, jako snáší nás, lidi. Není daleko doba, kdy budeme děti ještě prosit, aby odtrhly svůj zrak od obrazovek, aby se někde venku podepsaly.
Říká se, že podpis je akt... ačkoli to slovo máme my, věční puberťáci, spojené s něčím docela jiným. Podpisem zkrátka vyjadřujeme, že s něčím souhlasíme. Určitě si teď mnozí vzpomenete na větičku, obsaženou v každé smlouvě: "...na základě své svobodné vůle...." Jak jde čas, a naše děti už přestávají být dětmi, podepisujeme se i pod věci, se kterými tak docela nesouhlasíme, ba někdy jsme s nimi i v rozporu. Podepisujeme se, abychom přežili. Dokud po nás někdo chce, abychom se podepsali - ačkoli náš podpis už téměř nic neznamená, je to pořád dobré. Může přijít doba, kdy se přestanou ptát. A tak někdy podepisujeme, co nám předloží, a my se za sebe stydíme, stydíme se, že se nedokážeme vzepřít, a říct: "Ne, nikdy!" Bereme poslušně nabídnutou upatlanou tužku, a představujeme si, že jsme na veřejných záchodcích, a na špinavé zdi je pár prázdných míst...
Čím jsme starší, tím častěji něco podepisujeme, abychom měli klid. Ze všeho nejradši bychom vzali sprej, a počmárali domy, auta, mnoha lidí, kteří nám něco vzali, berou, nebo jen pijou krev. Už víme, že kdyby někdo chtěl, může nás podepsat bez nás, a nikdo to nepozná. Dokud to chce někdo udělat, ještě pořád na nás záleží. Ještě jsme pro někoho důležití. Napadlo vás někdy, kolikrát jste se v životě podepsali? Asi ne, viďte. Ale možná si vzpomenete, kolikrát jste se u toho styděli - a kdy byste radši nebyli. Mít tu možnost dnes, určitě některé věci nepodepíšete, protože jak jde čas, začínáme si uvědomovat, kdo jsme. Začínáme si sami sebe vážit. Už víme, že tu nebudeme věčně. Náš čas se krátí. Už neutíká, ale pádí, jako smyslů zbavený. Básník by řekl: "Jako jelen bez hlavy."
Kde je ta láska, a kde je ten dub z parku? Zmizely jako ranní mlha v pozdním létě. Náš podpis nezachránil nic. Je jako výkřik ve větru. Je k ničemu. Ale my jsme pořád ještě tady!
