Pitomci

Kámen, který ležel milióny let v zemi a čekal, až do něj kdosi vytesá epitaf. Možná pod ním leží dva bratři. Jako děti si spolu hráli. Pak dospěli, a jeden druhého zabil pro odlišnou víru. Druhý byl zabit, aby se mohli usmířit.

Teď jsou zase na začátku. Možná si to spolu stačili vyříkat, než se kámen, který je měl spojit, zlomil.

Hřbitov mrtvých duší. Kolik je tu šťastných, kolik nešťastných. Kolik život bavil, kolik ho nenávidělo? Jejich náhrobky se začínají navzájem klanět. Kde je konec těm duším? Možná se narodily znovu - anebo už nikdy nic. Možná se bratr zase setká s bratrem, možná se zase zabijou.

Není to nakonec jedno? Válka nebo mír - rozsudek na rasu zvanou lidstvo nedávno padl. Nezasloužíme si větší ponížení, než být nahrazeni něčím inteligentnějším. Možná se pak hrstka z nás, co někde v zatopeném metru zbyde, přestane z nenávisti zabíjet. Možná se o naší rase bude jednou učit na školách - stejně jako se naše děti učí o potkanech.

A dost možná tu ještě, jednoho dne po všem, zbude ten náhrobek - a poslední z nás, lidí, na něj z posledních sil hebrejsky - anebo česky - bude to nakonec jedno - vyryje rezavým hřebíkem:

„P I T O M C I.“