Někdy se nám dostane odpovědí, i když se na nic neptáme. Do cesty se nám staví divní lidé, nejdou překročit ani obejít, dějou se nám zvláštní věci.
Potkal jsem na svých toulkách divokou přírodou zarostlého starce. Přidal se ke mně. Na svůj věk byl obdivuhodně vitální. Mlčky jsme ušli několik kilometrů. Vyzařoval z něj zvláštní klid. Blížil se večer, padala mlha, která dostávala od slunce červenavý nádech. Bylo načase rozhlédnout se, kde by se dalo přespat. Běžně jsem využíval skalní převisy, jeskyně, krmelce.
Pak se před námi objevil srub. Střecha z borových šindelů, modřínové žlaby. Když ho postavili, musel vypadat jako z katalogu horské cestovky. Teď bylo dřevo stěn i střecha zčernalé věkem. Jestli jste viděli film Hospoda Jamajka, můžete si udělat představu, kde jsme se ocitli. Bylo to stejně temné, magické. Hospodský vypadal jako z jiného času. Možná to vůbec nebyla hospoda, ale něčí bouda. Proto ani nebyla v mapách, když jsem ji později hledal. Byli jsme tam jen my dva a starý hostinský. Vypili jsme dva grogy, možná tři, a můj nový známý se rozpovídal. Mluvili jsme nejdřív o mně, o tom, co se mi v životě nepovedlo, koho jsme potkal, jak to mám teď. Zkrátka takové ty řeči, když nevíte, jak začít. Naše řeč se nějak stočila na Egypt. Dnes si blahořečím, že mě napadlo si nahrát jeho zvláštní monolog. Díval se před sebe, oči mu svítily jako laterna magika, a vyprávěl:
"Nedělní ráno v Karnaku je pro mumie stejně fádní, jako každé století. Pohřbené mumie mají jistou výhodu oproti našim nebožtíkům: Nebojí se času po smrti. Našinec se nechce koukat, jak jeho tělo podléhá rozkladu. Nechtěl to vidět jako živý, nechce to vidět jako mrtvý. Vládne-li jistým stupněm duchovního růstu, dokáže své tělo udržovat, aby se nerozpadlo v prach. Musí do něho však přivést část životní energie z žijících lidí. Minulost takové nazývala upíry. Dnešek se tomu směje - přestože metody se nemění, podobně jako fyzikální zákony. Věda dnes narazí na nerozpadlé tělo, vypadající, jako by spalo, a přičítá to všemu jinému než tomu, že se "v něm" vyskytuje stále substance, nazývaná lidmi duší. Duše je nesmysl, a život je jen malá anomálie vesmíru, hlásá věda, aniž by dokázala, tak jak to umí zasvěcení pomocí pěti elementů, uvést libovolnou mrtvou věc v život.
Magie je obřím hračkářstvím, kam se dostanou děti jen na zvláštní pozvánku, kde je dovoleno vše, pokud se hračky nevynesou ven, anebo bez příčiny neničí. Magie Egypťanů se nelišila od magie dneška. Že nikoho takového neznáte? Automaticky to neznamená, že neexistuje. Jen se špatně díváte. Nemusíte mít extra postřeh, abyste poznali, že někteří lidé jsou jiní. Nepotkáte je, pokud nechtějí. Charles Fort to věděl, a zoufale si přál se s někým takovým seznámit. Zabředl však příliš do říše faktů, i když z druhé strany než je milé oficiální vědě, potažmo lidem, kteří ji financují. Pár let před smrtí si Fort uvědomil, že kráčí špatnou cestou, že svůj život maří zcela zbytečnou aktivitou, a že než aby nevysvětlitelná fakta shromažďoval, měl se stát jejich součástí, což je úděl jednotlivců.
Napadlo vás někdy co se stane, až počet probudilých lidí na planetě přesáhne polovinu? Myslíte si, že se stanou automaticky probudilými i ti zbylí? Nebo budou prostě odepsáni, zaoráni, sežráni, použiti na laboratorní experimenty? V které polovině lidstva chcete být vy? Rozhodněte se hned. Máte poslední možnost, protože, jak víte - nebo tušíte - čas je velmi relativní. Co je dnes, nemusí platit za hodinu. Teď tu jste, za hodinu je po vás. Nestává se to často, empiricky, avšak všichni, kdo se rozhodnou pro radikální změnu, se změní v tom samém okamžiku, před očima nechápajících druhých. Obětujte svůj dosud bezvýrazný a ubíjejícící život směřující k smrti tomu, co vás změní. Vy sami toužíte přirozeně po změně. Přesto se rochňáte v bahně a zdůvodňujete si to , že nemůžete jinak, že nemáte sílu. Jenže právě ta síla ve vás spí a čeká, kdy si jí všimnete, kdy ji probudíte. Na nic nečekejte. Nepátrejte po smyslu života. Žijte! Už nemáte moc času."
Namáhavě vstal, zdvihl pravačku na pozdrav, a aniž by se otočil, utrousil:
"Dík za pohostinství, mladej."
Vrzly dveře, a ztratil se v mlze. Chtěl jsem zaplatit, ale hospodský zabručel:
"To je dobrý."
"Mohl bych u vás přespat?" zeptal jsem se opatrně.
Namísto odpovědi mi podržel dveře, a na moje díky jen mávl rukou. Po půlhodině chůze jsem narazil na krmelec. Seník nebyl zamčený, takže otázka noclehu byla vyřešena. Dlouho jsme nemohl usnout. Přemýšlel jsem o všem, co ten starý říkal. Nebýt nahrávky, kterou jsem pro vás přepsal, skoro bych přísahal, že se mi to všecko zdálo. Snad z toho budete moudřejší než já.
