Nejbohatší bezdomovec v Praze

Věci jsou často jiné, než se na první pohled zdá, a lidé, které potkáváme, nemusejí být vždy těmi, za které je pokládáme...

***Omlouvám se čtenářům za nahuštěný text, ale idnes není schopno opravit zobrazení odstavců, i když je v editoru mám správně. Pokud chcete z toho čtení aspoň něco mít, klikněte raději sem.*** Před pár dny proběhla tiskem zpráva o italském bezdomovci, který umrzl na italském nádraží. Na tom by nebylo nic zvláštního, protože i na jihu Evropy vědí, co je to zima. Záhy se ukázalo, že onen bezdomovec měl na účtu víc, než dokáže běžný, pod tíhou složenek pravidelně úpící občan, naspořit za celý život. Kromě toho vlastnil v Kalábrii dům a pobíral slušnou penzi z Germánie. Přesto si vybral život na okraji společnosti. Většinu lidí, kteří mají pro takové lidi jen slova opovržení, právě napadne, co by s těmi penězi udělali, kdyby jim je někdo dal. Proč se vůbec něco takového na počátku třetího tisíciletí děje?! Tedy, ne že bychom neznali bezdomovce, i u nás se začali po roce 1989 objevovat, ale aby skončili na ulici jen proto, že chtěli, to je pro většinu lidí představa naprosto neuvěřitelná. Proč se dobrovolně odstřihnou? Proč odmítají pohodlný život spořádaných občanů? O italském bezdomovci bychom se nikdy nedozvěděli, kdyby neměl peníze. Nikoho by nezajímal. Slyšeli bychom jen ticho, které se rozhostilo kolem jeho improvizovaného lůžka, když naposledy vydechl. Stejné ticho, jaké zažíváme na aukcích slavných malířů. Jakmile je obraz vystaven, co dělají lidé? Mlčí. Jakmile je vydražen, vstávají, a mohutně aplaudují. Jako by je vůbec nezajímal obraz, ale peníze, které za něj někdo dal. Bezdomovectví může být pro někoho nutnost, pro jiného styl života. V rozvalinách jednoho pražského zámku jsem docela nedávno potkal jednoho, který se vymykal představě, jakou o těchto lidech lidé mají. Nevypadal – tedy spíš nevypadala - vůbec jako známý žebrák s potrhanými obvazy na rukou, stojící denně se skloněnou hlavou před průčelím Týnského chrámu, ani jako vandráci, trávící dny ponořeni do kontejnerů. Tahle byla jiná. Kolem hlavy měla uvázaný šátek, tvář milou, lehce podmračenou. Mohlo jí být kolem čtyřiceti. Očividně nebyla ráda, že mě vidí. Tvářila se, jako by jí všechna ta změť zčernalých trámů, pobořené zdi a propadlé stropy se zbytky štukové výzdoby patřily. Sklonil jsem hlavu, abych prošel pod shnilým trámem, který rozděloval kdysi krásnou komnatu, a pozdravil. Promnula si nos tak, jak to dělají chlapi, když je jim zima nebo dělají že přemýšlí, a pomněnkovýma očima se zadívala na zbytky malby na protější zdi. Lehce pokyvovala hlavou, a já čekal, že každou chvíli vykřikne, ať vypadnu z jejího rajónu. Pak si všimla foťáku, a její obličej dostal náhle příjemnější výraz. Ledabyle odpověděla na pozdrav, a ukázala na židli, která se krčila v koutě. Musela být kdysi vzácná, jak nasvědčoval potrhaný špinavý fialový sametu. Přesto odolávala překvapivě dobře rozmarům počasí, které k ní ochotně pronikalo děravým stropem. Smetl jsem ze sedáku zbytky cihel a omítky, a posadil se naproti samozvané majitelce zámku, jak jsem si ji v duchu otituloval. Neviděl jsem žádný důvod, aby si dělala na ty ruiny větší nároky, než kterýkoli náhodný kolemjdoucí, mezi které jsem se také počítal, a trochu mě to štvalo. Nedal jsem však nic najevo, a vyplatilo se mi to. Po chvíli se představila jako Daniela, a nechala mě nahlédnout do svého života. Když jsem se ho zeptal na příjmení, mávla rukou, a řekla, že ho už léta nepotřebovala. K čemu jsou nám jména a tituly. To z nikoho lepšího člověka neudělá. Na někoho, kdo žije prakticky na ulici, mluvila překvapivě spisovně. V hlase byla cítit zvláštní noblesa. Dozvěděl jsem se, že má všechny místnosti pojmenované. V jedné z nich mi ukázala krb s dosud funkčním komínem. „Tady bydlím,“ řekla suše. Když jsem se jí zeptal, z čeho žije, odvětila: „Občas něco prodám.“ Věděl jsem, že se železný šrot se v ulicích Prahy prakticky nevyskytuje. Napadly mě kontejnery s papírem, které tu a tam někteří vybírají, aby tuhle kdysi cennou surovinu zpeněžili. Mohla taky prodávat sebe, koneckonců nebyla vůbec ošklivá, a na někoho, kdo žije mimo civilizaci, i vcelku hezky udržovaná. Možná jsou tu nějaké starožitnosti, uvažoval jsem. Třeba je vytahuje ze zpola zasypané nezakryté studny, kterou jsme míjeli na zarostlém nádvoří. Cítil jsem z ní zvláštní zdravou pýchu, když mě provázela zámkem. Byla s tím místem dokonale sžitá. Vypadalo to, že ho má ráda. A kdyby rozvaliny mohly mluvit – určitě mají i svou bílou paní – řekly by nejspíš totéž. Ukazovala mi zajímavá místa, upozorňovala na spadlé, kdysi krásné sochy, sotva vyčnívající z nánosů listí a suti. Na moji otázku, jestli by chtěla, aby někdo zámek zachránil, zavrtěla po krátkém přemýšlení hlavou. Maminka by to nechtěla. Než jsem se stačil na cokoli zeptat, zdvihla hrdě hlavu a řekla: „Víte, ten zámek je náš.“ A je to tu zas, pomyslel jsem si. Nejen squatteři, ale i bezdomovci si myslí, že cokoli je opuštěno, je automaticky jejich. „Dostali jsme ho v restituci,“ pokračovala. Překvapeně jsem se na ni podíval. „A proč tedy „žijete“ tady?“ Bylo mi jasné, že pozemky, na kterých stojí to co zbylo ze zámku, a také ty, které k němu zaručeně patří, mají hodnotu desítek, nebo spíš stovek milionů. „S mámou se nebavíme. Máme rozdílný názory na život. Zatímco ona by nejradši, abych dělala všecko podle ní, lítala s ní do Ameriky, anebo trávila život v činžáku, kterej nám tady v Praze taky patří, já jsem radši tady. Co potřebuje člověk ke štěstí? Peníze? Ty můžu mít. Můžu se kdykoliv vrátit k mámě a odprosit. Klidně by mi koupila ve městě dům, nebo byt, nebo obojí. Jenže nic z toho mi nestojí za to, co mám tady. Víte, pane, co je smutný? Že bezdomovectví je nejsvobodnější život, jaký si dovedeme v týhle pokrytecký moderní době představit! Je to vlastně jediná možnost, jak nebýt součástí společnosti, s kterou nesouhlasíme.“ Stáli jsme naproti sobě na oprýskaném balkoně bez zábradlí, sledovali panorámu města, a mlčeli. Došlo mi, že má vlastně pravdu. Člověk nebude nikdy šťastný, dokud si nevytvoří podmínky k tomu, aby byl sám sebou.