Dokud si zpíváme, ještě jsme neumřeli. Máme na vybranou jak budeme hrát, ať už nám život rozdal jakékoli karty.
Jakmile projdeme branou života - tam, anebo zpátky - sotva si toho všimneme. Zato naše okolí buď tleská - anebo pláče. V životě máme dva stíny. Ten první je ze sluníčka. Druhým je naše okolí. Bez prvního bychom nebyli, bez druhého bychom mohli být - kdybychom ovšem chtěli. Kéž by bylo naše okolí tak krásně upřímné jako zrcadlo ze Sněhurky. Ale my nežijeme v pohádce. Prodíráme se zámeckými sklepy plnými lepkavých hustých pavučin obav, jak o nás smýšlí naše okolí, přestože bychom mohli kráčet voňavými komnatami. Většina z nás si vybere ty pavučiny. Jsme zkrátka divní.
Potřebujeme pravidelnou dávku emocí, abychom věděli, že žijeme. Čím více pochval, uznání, tím líp. Co na tom, že jsou většinou škodolibě neupřímné, závistivé, prázdné. Vždyť jsou tak krásně lepkavé! Jsou jako mucholapka, na které umírají mouchy. My si tu mucholapku cpeme do úst a spokojeně mlaskáme. Jsme nasyceni. Přijde vám to nechutné? Ale přesně tohle děláme, když se zajímáme víc o názor druhých, než o sebe. Jsme konzumenty bulváru, a zároveň jeho produkty. Požíráme sami sebe, a nikdy nemáme dost. Aby ten zájem o nás neupadl, máme sociální sítě, kde hrajeme jejich škodolibou hru lajků, ačkoli by nám mnohem víc prospěl meč jedovaté upřímnosti.
Máme pocit, že bez našeho okolí bychom to nebyli my. Snažíme se zaujmout, potěšit, nenaštvat. Právě díky svému okolí zapomínáme, že jsme na světě hlavně kvůli sobě. Co tomu předvádění a tanečkům říká naše duše? Nemá zuby, takže neskřípe, ale rozhodně nás nepochválí. Krčí se někde v koutku, v nás, ve společnosti použitých mucholapek. Bojíme se je vyzvracet, protože jsme si dobře vědomi, že by nás okolí poučilo, že odlišovat se není správné. Máme strach, že bychom mohli dopadnout jako svatá Cecílie, kterou sťal nezkušený kat, a ona umírala tři dny na prahu svého domu. Jsme rozpačitě hrdi, že jsme lidé. Máme strach stát se Člověkem, protože... co by tomu řeklo naše okolí.
