Nečekejte toho od konce světa moc

Taky vám přijde vtipné, že v prosinci bude konec světa? Nejspíš se nestane nic, ale pojďme se podívat na to, co kdyby..

Být zeměkoulí, už dávno bych si to z lidí hodil. Však se už párkrát v minulosti otřepala jako zmoklé štěně, a tam kde byly kopce, bylo najednou moře. Protřepat, nemíchat. Na památku nám zůstaly Prachovské skály a Řáholec kolem.

Co třeba taková srážka s asteroidem? Díky dalekohledům bychom o něm věděli rok dopředu.

Změna magnetických pólů? Dvojitá porce tvrdého záření. Sranda. To už tu bylo. Odneslo to pár dinosaurů, pár opic, pár lidí. Jeden muž a žena zaručeně přežili. A někde na druhém konci světa jeden prablbec, který se jim vloudil do přízně.

Vyhasnutí Slunce? Ještě osm minut bychom žili ve sladké nevědomosti.

Jak bychom využili poslední minuty? Někdo by vystál frontu v supermarketu, někdo podepsal smlouvu o půjčce, kterou už nebude muset splatit. I to pero by si mohl nechat. Někdo by se naposledy pomiloval. Klidně bez ochrany. Někdo by konečně zabil souseda, co ho léta štval. Umřel by sice taky, ale za ten pocit by to stálo. Někdo by si stihl lehnout na koleje..

Zemi bychom si dokázali rozmlátit i sami. Po atomové sodovce by Měsíc dostal prstence, které by mu záviděli i trpaslíčci ze Saturna. Támhle by letěl kus vyšehradské skály, támhle špička Ču-mu-lang-my.

Konec světa může klidně nastat i bez příčiny. Stačí, když si Velké Cosi vzpomene, a rozpráší nás na atomy. Jen proto, že se špatně vyspalo. A Malé Cosi mu bude tleskat, a poskakovat radostí z Marsu na Jupiter.  

Ne, nebojte, ani to se nestane. Bůh by musel být blázen, aby se připravil o divadlo, které mu denně předvádíme. Se smutným úsměvem kroutí hlavou nad vším, co považujeme za smrtelně důležité. Jako hovnivál před sebou valíme svoji smradlavou kuličku, a vytočit nás dokáže jen to, když ji má soused větší.

A pak si třeba jen zlomíme nohu, nebo se vyléčíme z rakoviny. Mezitím se párkrát projdeme po hřbitově, postojíme před hroby malých dětí, a svět je najednou úplně jiný. Všimneme si, že soused je vlastně docela fajn – jen trochu nešťastný. A když nás vylejou z práce, zase tak moc se nestane. Peníze se dají i ukrást, příkladů jsou mraky.

A víte co? Třeba za těch vašich osm minut stihnete udělat věci, ke které jste celý život odkládali!

Zatím žijeme. Navzdory televizním zprávám i všemu, co nás děsí. Vesmír se šílenou rychlostí rozpíná, a nevypadá to, že by s tím chtěl přestat. Spíš ještě zrychluje. Jako slepice, která ukradla žížalu. Atomy se od sebe vzdalují, a nakonec tu nezbyde ani ten pitomej hvězdnej prach.

Až jednou zmizí prostor i čas, ještě nějakou chvíli tu bude lidská blbost. Teprve po ní nastane definitivní konec všeho, a polské autobusy plné lidí přestanou vjíždět na blikající železniční přejezd za velkým kruháčem, a městská policie Hradce Králové se přestane otáčet přes dvojitou plnou jen proto, aby byla rychleji v teple kanclu.

Vaše případné komentáře mi můžete zanechat i na mém webu.