Přišel za mnou pan Nečas, abych mu prodal svoje auto. Chvíli jsem na něj nechápavě koukal, a pak se zeptal, jak ho to napadlo.
„No, mě se líbí, a bylo by ho škoda.“
„Jak - škoda?“
Auto mám teprve dva měsíce, takže pochopte, že se ho zbavovat nechci.
On na to, jestli ho mám pojištěný, že ho v pátek nabourám.
„Pojištěný ho teda nemám. A jak jste na to přišel?“
„Mám svoje metody,“ odpověděl tajemně.
Můj soused Nečas je jasnovidec. Má na to možná i živnostenský list, jezdí za ním lidi ze všech možných koutů, a jejich auta bývají nezřídka luxusní. Od něho odcházejí s úsměvem Mony Lisy a nepřítomným pohledem..
„A co já, když teda podle vás nabourám, přežiju to?“ zeptal jsem se.
Soustředěně se na mě zadíval, a pak zamumlal: „Hmmmm, myslím že to přežijete. Takže, abychom nechodili kolem horké kaše.... Hmmm...... Nabízím vám padesát tisíc.“
Podíval jsem se na něj, jestli to myslí vážně. Myslel. Všiml si mého výrazu, a pohotově dodal:
„Když ho zrušítě, nebudete mít nic. Přemýšlejte.“
* * *
Nastal kritický pátek třináctého. Vrtalo mi to hlavou. Přece jen, jeho úspěchy.. Nepříjemně mě mrazilo.
Sedím u oběda a přemýšlím. Co když měl pravdu.
Vtom se ozvala děsná rána.
Vyběhnu ven. Borec nevybral zatáčku. Obě auta na mraky! Moje i to druhý!
Teda, jestli to přežil, tak ho vlastnoručně zabiju!
Jdu blíž a .....zpoza nafouklého airbagu na mě kouká můj soused Nečas. Tváří se provinile a drápe se ven.
