“Lidi nejsou blbý,” zaslechl jsem na zastávce tramvaje. Slova patřila mladíkovi, který držel kolem ramen nazrzlou dlouhovlasou hezkou holku. Druhým účastníkem rozhovoru byl lehce obtloustlý a plešatějící muž v drahém obleku.
Působil dojmem advokáta a nevypadal příliš zdravě, jak prozrazovaly rudé tváře a žilky v obličeji. Zato pohled, kterým sledoval bílé tričko bez podprsenky, byl zdravý až moc. Byl hladový a lačný, jako by říkal: Co máš z toho týpka? Kdybys byla se mnou, tak… Nemusela bys vůbec nic dělat, jen mi…
Pak se zatvářil vážně a odpověděl:
“Kdyby nebyli blbý, nechali by se očkovat!”
Řekl to skoro naštvaně, téměř vykřikl, takže se na něj otočila elegantně oblečená, asi pětatřicetiletá dáma. Změřila si ho od hlavy k patě, pohodila hlavou, a řekla:
“Ste nějakej chytrej. Kdybyste strávil tři dny v horečkách, mluvil byste jinak! Prej neškodná vakcína! Sousedka po tom nemohla měsíc hejbat rukou, a její známej prej po druhý dávce umřel!”
Advokát zachoval tvář, a s naučeným úsměvem odvětil:
“Vážená paní, tyhle řeči ve stylu “jedna paní povídala” mě opravdu baví. Byla jste u toho? Nebyla!"
Dáma nesměle pokrčila rameny, a on pokračoval:
"Lidi mají odjakživa sklony zveličovat. Ze své práce vím, že… Ále to je jedno,” mávl rukou, "Horečka je normální reakcí na očkování. V dětství jste to určitě zažila několikrát, ale to už je dávno, viďte,” dodal, a naučený úsměv se změnil v pohrdlivý úšklebek.
Sledoval jsem, jak obličej dámy mění barvu, a nejspíš by ho praštila kabelkou, kdyby jí právě nepřijela tramvaj. Advokát si jí beztak už nevšímal, a věnoval se bílému tričku.
“Nic proti, ale já se nedivím, že se lidi nechtějí očkovat,” řekl mladík, a dělal, že nevidí jeho mlsné pohledy.
Každou chvíli jsem čekal, že mu advokát bezostyšně nabídne nějakou pěknou sumičku, aby mu ji půjčil. Nestalo se, a mladík pokračoval:
“Jak můžou lidi tý propagandě věřit? Tvrdí, že vakcína je naprosto bezpečná, a přitom se očkuje sotva rok! Nemají žádný dlouhodobý studie. Jak můžou vědět, že to nic neudělá těhotným?” zeptal se, a láskyplně pohladil bříško svý holky.
“Vážený, ztrácím tu s vámi čas” odpověděl advokát. Významně se podíval na hodinky, ohlédl se po tramvaji, která stále nejela, vrhl oplzlý pohled na holku, a pokračoval:
“Pracuju pro farmaceutickou společnost. Nebudu vám říkat pro kterou. A víte, co tam říkají? Že mají vždycky pravdu.”
Pak vytáhl telefon, a během minuty odfičel taxíkem. Právě včas, protože začínal svým pisklavým hlasem upoutávat pozornost dalších lidí na zastávce.
Kluk s holkou se na sebe usmáli, a dali si dlouhou pusu na důkaz, že mají svůj vlastní rozum. Pak zacinkala tramvaj, oni zůstali na zastávce, a já se vydal vstříc novému dni.
Zavěsil jsem se na tyč, zavřel oči, a snil o ideálním světě, kde není nenávist, zloba a mamon. Nevšímal jsem si lidí, a jediné, co mi narušovalo mé snění, bylo to krásný bílý tričko, a bylo mi úplně jedno, že ten chlap nebyl nejspíš žádnej advokát, ale jenom voják, co bojuje za svého pána, aby měl na složenky.
