Kdo zachrání člověka?

V dnešní době si ti přemýšlivější z vás říkají, že pokud nepřijde zásah zvenčí, naše civilizace končí. Náznaků, proč se tak nevyhnutelně stane, je celá řada.

Bezpochyby k tomu dojde ještě v tomto tisíciletí, a když se budeme opravdu snažit, ještě v tomto století. Ránu z milosti by nám mohla zasadit nějaká přírodní katastrofa. Minimálně dva budíčky právě dotikávají: Flegrejská pole, která máme doslova pod zadkem, a všem známý Yellowstone. Další možností je pád vesmírného tělesa podobného tomu, které ukončilo bezstarostnou vládu dinosaurů.

Navzdory reálným hrozbám to však budeme pravděpodobně my, kdo ušetříme práci přirozeným příčinám. Pokud nám není budoucnost lhostejná, upíráme se s nadějí k zásahu zvenčí, který jako jediný může civilizaci zachránit. Naše inteligence na to zkrátka nestačí. Náš rozum nutně potřebuje turbo mód, potřebuje přidanou hodnotu, které nejsme schopni. Nezachrání nás ani pozemské drogy, které nám sice tu a tam ukazují netušené cesty, přepnout nás však nedokážou. Pokud jsme opravdu nejinteligentnějšími tvory na Zemi, nejsme schopni zabránit svému úpadku a pádu.   

Dnešní politici v lepším případě pouze lepí rány, kterými prýští krev našich národů. Ani kdyby jejich úmysly byly naprosto nezištné a čisté, nejsou naprosto schopni zajistit nám nějaký rozvoj. Museli by být nahrazeni vyšší inteligencí, která by nás byla schopna někam posunout. Bohužel patříme k rozumově omezenému druhu, který není schopen sám sebe zachránit. 

Na mimozemšťany spoléhat nemůžeme. Pokud o nás vědí, a jsou dostatečně vyvinutí, už by dávno zasáhli. Pokud se tak nestalo, buď o nás nevědí, anebo nemají zájem cokoli na Zemi měnit. Z vesmíru se tedy pomoci nedočkáme, leda by nás čistě náhodou právě objevili, což ale, jak jistě uznáte, není příliš pravděpodobné. Je tu však ještě jedna naděje, která pochází takřka z našich řad. Je docela dobře možné, že sdílíme planetu s našimi dávnými příbuznými, které pokládáme za mimozemšťany.

Na počátku nového tisíciletí nalezla v Keni paleontoložka Louise Leakey kosterní pozůstatky, které otřásly dosud skálopevným přesvědčením, že hominidi, tedy naši předci, žijící v uplynulých třech milionech let, pocházejí z jedné linie. Existence keňského člověka dokazuje, že již před touto dobou se na naší planetě vyskytovaly dvě větve rozumem nadaných bytostí. Mohl se z této evoluční linie vyvinout jiný lidský druh? Jestliže ne, tak proč? A jestli ano, kde jsou jeho potomci? Žijí nepoznáni mezi námi, nebo se skrývají na odlehlých místech? Anebo snad obojí? Není mým záměrem zpochybňovat tradiční evoluční teorie, ani vyvolávat lacinou senzaci. Jen se ptám. 

V dobách před miliony let se prokazatelně vyvíjely dvě větve člověka. Tou jednou jsme my, ale kde je ta druhá? První co nás napadne je, že zanikla. Je to pro naši mysl nejpřijatelnější. Ale co když člověk vzešlý z druhé větve existuje?! Obývá možná dosud neznámé oblasti planety, a my nemáme vůbec tušení, co je zač. Nepřipadá vám to kapku děsivé? Na jakém stupni vývoje se nachází? Může nás kdykoli překvapit, může nás ohrozit, může nás zcela vyhladit?! Anebo je neškodný, primitivní, a musí se skrývat právě proto, abychom ho nevyhladili my?

Nepochybně směřujeme k neodvratnému konci. Svému úsilí říkáme “rozvoj,” ačkoli si sotva uvědomujeme, že rozvíjíme pouze techniku, zatímco my, lidé, stagnujeme a hloupneme. Z historie jsme se nepoučili ani za mák. Namísto duchovního rozvoje, kterým opravdu nemyslím pravidelné návštěvy kostela a opakování bezduchých manter, léčíme jizvy na duši, které si způsobujeme z větší části sami. Civilizace je nemocná. Tím vás unavovat nehodlám. Buď to vidíte - anebo ne, na tom nesejde. 

Můžeme se stokrát uklidňovat, že zatím každá civilizace, která tu byla, zanikla. Mnohé byly určitě dokonalejší než ta naše. Lidský faktor je zkrátka prevít. Ale není na to sám. Vesmírem putují nevyzpytatelná tělesa. Stačila jedna vesmírná nehoda, a na Zemi nezbylo nic, co mělo víc než deset kilo živé váhy. Z nějakých hmyzožravých prťavců jsme se pak možná vyvinuli my. Dosáhli jsme podivuhodného technického rozvoje. Jako lidé jsme však, navzdory všem snahám nadprůměrných jednotlivců, církví, i vládců, vůbec nevyrostli. Potýkáme se se stejnými chybami, s jakými jsme se potýkali na počátku letopočtu. Ostatně, stačí si přečíst pár odstavců z Bible. Ihned se v ní poznáme. Za dva tisíce let jsme se neposunuli ani o píď.

Co tedy s tím?  

Na otázku z nadpisu existuje poněkud nečekaná odpověď. Člověka možná zachrání člověk. Tedy, pokud bude chtít. Je však pravděpodobné, že nás nezachrání nikdo. Buď proto, že nemá zájem, nebo nevidí smysl, šanci, ani potenciál. Anebo zkrátka nikdo takový není. Každý z nás má však možnost oprostit se od nastaveného vývoje, kdy se nechává pohodlně unášet proudem až k závěrečnému vodopádu. Každý má možnost zachytit se na divokém, neprobádaném břehu, v dosud neznámé divočině své mysli, a tam najít dosud nevyšlapanou cestu, jak pomoci nejen sobě, ale i všem jedincům svého druhu, kteří o to budou stát.