Jen si tak trochu vrznout..

Jak to máte doma? Všechno v pohodě? Vztah funguje? Manželka s vámi spí? Ano? A nespí tak trochu i s někým jiným? Povím vám o jednom příkladu, který jsem potkal zrovna předevčírem. 

Mohl bych začít hodně zeširoka: Morálka všeobecně upadá, lidé si přestávají vážit jeden druhého, nemají na sebe čas. Případně získali alergii, což je ten horší případ.
Co s tím? Žít spořádaně a poslušně, jak velí stará dobrá morálka, chodit do práce, těšit se na zasloužený důchod... a klepat se, jestli nás předčasně neskolí rakovina, což se nezřídka stává stále mladším ročníkům. 

Mohl bych citovat Starý Řím, kde to často vypadalo ještě hůř, než dnes. Taky přežili. Sice ve stylu hesla Carpe Diem, aneb “Žijte dnes tak, jako byste měli zítra zemřít,” ale nejspíš je to náramně bavilo.

To, že jsme na tomhle světě jenom na chviličku, si začímáme uvědomovat až v okamžiku, kdy nám ze života mnoho nezbývá. Teprve pak nám začne docházet, že nejsme nesmrtelní. Snažíme se to dohnat, jenže ono už to, jaksi, nejde. Nabízí se otázka, proč s tím nezačít dřív. Co když někde žije někdo mnohem vhodnější, než ten či ta, sdílející s námi, často pasivně, lože.   

Bydlím teď tak trochu na sídlišti, v malém bytě. Žije tu spousta lidí v podobně malých bytech, jsou podobně sami. Někteří samotu neřeší, jiní nechtějí, a ti ostatní neví, jak ten stav zvrátit. Život jim připadá nespravedlivý. Já to vidím jinak, ale o mě tenhle článek není. 

Abych vás příliš neunavoval, tady je slíbený příklad:

Předevčírem jsem se potuloval hlubokými lesy za městem. Měl jsem v nohách bezmála deset kilometrů. Slabě pršelo, místy zbytky sněhu. V botách to úžasně čvachtalo, protože jsem je opět zapomněl naimpregnovat. Mlha by se dala krájet, jak by řekl Rákosníček. Bylo vidět sotva na padesát metrů.

V jednom jediném místě lesní cesta protíná asfaltku, malou silničku spojující civilizaci se zapomenutým koutem světa. Takové malé Želary. Kdyby vás tam vysadili únosci a rozvázali vám oči, nejspíš byste tam umřeli strachy. Dokonalý, téměř irsky pustý kout. A přitom doslova na dostřel od sídliště blízkého města.   

A právě tam jsem narazil na protagonisty našeho příběhu. Dvě autíčka, zaparkovaná na place vedle silničky. Normálně tam člověk potká houbaře, ale v prosinci? Peugeot 307 a Roomster. 

Auta stála přímo přede mnou, takže mě nemůže nikdo podezírat, že jsem tam šmíroval. Mohl jsem se jim vyhnout obloukem, ale to bych si nabral sněhu do už tak plných bot. 

Peugeot byl bez řidiče, zato v Roomsteru byli řidiči hned dva. Nemusíte být žádný Einstein, aby vám v jediný okamžik došlo několik skutečností. Auto mělo sedačku řidiče posunutou nepřirozeně dozadu a napůl sklopené opěradlo. Na sedačce zpola ležel prošedivělý pán, a na něm pohodlně seděla černovlasá paní. Seděla, ehm, spíš chvíli napůl stála, a chvíli seděla, jak to omezený prostor dovolil. Tohle všechno jsem zaregistroval mezi dvěma mrknutími oka. 

Malá Anička by se možná zeptala, proč jezdí do lesa dvěma auty, když se mají rádi. Protože je nebaví jezdit spolu, víš, Aničko. A co vy, nechybělo vám předevčírem v garáži auto? Případně doma na gauči drahá polovička?! 

Během těch pár vteřin nešlo přehlédnout, že ti dva v autě jsou šťastni. Že je jim dobře, nikoliv jen pro těch pár prchavých okamžiků, které doktor Uzel nějak nazývá.

Není někdy lepší se vykašlat na morálku, a prostě jít za tím, co nás přitahuje, láká, svádí. Namísto stereotypu, za který sice můžeme sami, ale který nám v podstatě vyhovuje. Můžeme mít někomu za zlé, že chce prostě vypadnout? Že chce cítit, jak na něm někomu záleží, že se na něj těší. Zakázané ovoce s příchutí mládí a vůní borového lesa. Kdo by odolal? 

Ptáte se, jaké z toho plyne poučení? Pro mě jediné: Druhý den jsem šel, a konečně si koupil pořádný boty. A až zas půjdu kolem toho místa v lese, vzpomenu si na dvojici, která se toho nebojí, a doslova božsky naplňuje heslo Carpe Diem.
A co vy? Zajedete občas do lesa, nebo si radši koupíte kartón lacinýho piva? Víte co, možná byste mohli do toho lesa vzít svoji zákonnou polovičku. Jednoduše tu mrchu stereotyp nabourat. I vy si můžete užívat, nebo se do smrti užírat.