Nestačím zírat, kolik literárních a filmových kritiků Česká republika má. Nejspíš jsme v tom první na světě. A to všechno jen kvůli jedinému filmu: Padesát odstínů šedi.
Soudě podle reakcí na facebooku i v ostatních diskusích, musí být plátna kin imrvére pozvracená, a sály před závěrečnými titulky poloprázdné. Napsali tihle kritici něco delšího než sms? Nebo snad dokonce knihu, která by se prodávala tak skvěle, jako série Padesáti odstínů?! Může za to reklama? Necháváme se dobrovolně rozmazlovat všemi těmi azurity a křidélky uprostřed filmů - ale poletí hned ráno zblblý televizní divák namísto do trafiky do drogerie pro vložky? Asi ne, viďte. Podobné je to s Padesáti odstíny. Pokud by se v tom lidi nechtěli sami a dobrovolně ztratit jako Alenka v říši divů, tak to jednoduše nečtou a nechodí na to do kina.
Mnozí jdou na Padesát odstínů ze zvědavosti. Je to vážně taková hrůza? Lidi začíná, navzdory všem moderním technologiím, pohlcovat prázdnota. Stereotyp bez špetky vzrušení, bez vyhlídky, že se něco změní. Hlavně ženy, na kterých visí starost o domácnost, děti, dům. Tráví celé dny samy. Mají se těšit, že se večer vrátí pán tvorstva, vlepí jim chladnou pusu, vybílí ledničku, zapije to pivem, a večer, když děti usnou, se dožaduje rychlého sexu? Jenomže, milí pánové, holky jsou nadržené na pohádku o Popelce. Ne na tu, kterou čtou už po tisící dětem před spaním. Chtějí mít svoji necenzurovanou verzi. V té dětské některé věci nejsou - i když je Popelka zaručeně dělala.
Padesát odstínů je z literárního hlediska děsná kniha. Jednoduchá, přízemní. Některé scény se opakují téměř doslova. Ale je snad takový ten malý domácí sex pokaždé jiný? Jde - především ženám - o příjemné uvolnění, nebo spíš o to aby zjistily, že na nich někomu záleží? Pokud mají pocit, že tomu tak není, kupují a čtou Padesát odstínů. Prodeje jsou nemalé - takže tu možná máme hodně nespokojených žen. Ale třeba je v tom jen zvědavost. Je přeci příjemné ztotožnit se na chvíli s hlavní hrdinkou, cítit se dobývána, rozmazlována, nebo i nahá ponižována rukama pana Božského. Ano, je to docela děsná kniha, ale každý si chce prožít svoji pohádku. Třeba i s jednou rukou pod peřinou.
