Kdo by nechtěl být slavný. Malíř, spisovatel, zpěvák... Opájet se popularitou, topit se v penězích, rozdávat autogramy. Pokud říkáte že ne, tak trochu si lžete do kapsy plné křečků.
V uplynulých dnech jsem dopsal knihu s pracovním názvem Blázinec. Odeslal jsem ji do nakladatelství, a...
Většina lidí touží, aby po nich něco zůstalo. Domy, stromy, obrazy, knihy.. Až jednou natáhneme bačkory, bude nám to stejně jedno. Pachtíme se za prací, abychom neumřeli hlady - ale proč - kdybychom umřeli hlady, měli bychom to za sebou hned. A bez práce. Tak tedy proč? Proč nám to stojí za tu námahu a trápení?
Protože jsme naprogramováni, abychom tvořili. Někomu stačí málo, třeba pravidelně poskytovat materiál pro čističku odpadních vod. Někomu to nestačí. Sžírán vnitřním neklidem, podléhá vnitřnímu nutkání tvořit hodnoty.
Pojďme se bavit konkrétně o psaní. To je mi nejbližší. Už jsem se smířil s tím, že nikdy nebudu malířem, nebo varhaníkem /to bych býval opravdu rád./ A tak zbývá jen to psaní.
V životě jsem toho napsal hodně. Většina popsaných sešitů skončila v krbu. Pár věcí, řekněme bezmála milión slov, jsem porůznu publikoval. Lidi jako vy to četli a čtou. Z minulosti mám rozepsaných několik knížek. Lenost, nejčastější nepřítel spisovatelů.
Jak šel čas, usoudil jsem, že nechci mít na náhrobku: PISATEL NEDOPSANÝCH KNIH, a jednu jsem dopsal. Následovaly korekce, druhá, třetí verze. Určitě by byla ještě čtvrtá, stále je co vylepšovat, ale někdy je načase říct dost!
Abych ale nemluvil jen o sobě. Pokud máte zajímavý příběh, dejte ho prostě na papír. Pak ho nechte přelouskat pár známým - pokud možno ne jen členům rodiny. Když se to bude líbit, pošlete ho nakladateli. Průvodní dopis, pár slov o sobě, pár slov o vašem příběhu. Pokud vám odpoví, můžete expedovat rukopis.
Potom se už, tedy když natrefíte na správného redaktora, můžete se těšit na tisíce prodaných výtisků, a s další knížkou možná i na nehynoucí slávu.
Ve skutečnosti budete rádi, když vám vůbec někdo odpoví. Zdvořilostním mailem, případně i žádostí o rukopis. Pak už se většinou nestane nic.
Situace na českém vydavatelském trhu je bídná. Místo nemá jisté už ani Viewegh nebo Šabach. Zkrátka nejsou peníze. Proč? Protože málo čteme domácí autory. Na nějakou Dášu Novákovou není nikdo zvědavý.
Jsem na tom jako ona, a mnoho dalších z vás. Mám knížku, o které si pár lidí, a neskromně i já, myslí, že není úplně blbá. Oslovil jsem nakladatelství dopisem, čekám na odpověď. Pokud nepřijde, napíšu do dalšího, a tak dál. Mezitím jsem začal psát další knihu.
Pokud si tu svoji knížku vezmu do hrobu, zůstane otázka z nadpisu bez odpovědi.
Pokud byste si ji chtěli přečíst, zkuste se poohlédnout po nějakém vstřícném nakladateli. Třeba o nějakém víte, nebo s ním přímo spíte.
Dám mu ji třeba zadarmo, jen pro ten pocit, že jsem se na chvíli zařadil mezi všechny ty Londony, Hemingwaye, Hrabaly, kteří se ze samé tvůrčí radosti a slávy tak trochu upili k smrti.
Váš komentář nebo poznámku mi můžete zanechat i na mém webu.
